Mnozí socialisté se nikdy nezabývali otázkami politické ekonomie a ani se nepokusili ujasnit si podmínky, v nichž lidé hospodaří.
Jiní se zase zabývali otázkami národního hospodářství minulosti i současnosti velmi důkladně a snažili se vytvořit teoretický systém "měštácke" společnosti.
Jiní se zase zabývali otázkami národního hospodářství minulosti i současnosti velmi důkladně a snažili se vytvořit teoretický systém "měštácke" společnosti.
Tito lidé se sice vyžívali v kritice ekonomických vztahů "svobodného" hospodářství, ale zpravidla zapomínali využívat sžíravého ostří své kritiky - kterého předtím používali nikoli bez úspěchu - též v ekonomických otázkách socialistické společnosti, o niž usilovali.
V barvitých líčeních utopistů přicházela skutečné ekonomie vždy zkrátka.
V barvitých líčeních utopistů přicházela skutečné ekonomie vždy zkrátka.
Tito autoři prorokovali, že v jejich zaslíbené zemi budou soudruhům lítat pečení holubi do úst, ale žel zapomínali ukázat jak k tomuto zázraku dojde. Tam, kde začali být v ekonomických otázkách trochu konkrétnější, ocitli se brzy ve slepé uličce - vzpomeňme třeba Proudhonovou fantazii o "směnné bance" - takže nebylo obtížné ukázat jejich logické omyly.
Tím, že marxismus svým věřícím slavnostně zakázal, aby se zabývali hospodářskými problémy, pokud se netýkají vyvlastňovatelů, nepřinesl nic nového, neboť i "utopisté"zanedbali ve svých líčeních všechny ekonomické úvahy a soustředili svou pozornost pouze na vykreslení vnějších poměrů a změn - pochopitelně z jejich lepší stránky - spojených se zavedením nového pořádku.
Ať už se příchod socialismu považuje za nevyhnutelnost lidského vývoje, nebo nikoli, a ať se od zespolečenštění výrobních prostředků očekává nejvyšší blaho nebo nejhlubší neštěstí, které může lidstvo postihnout, je třeba právě dnes přiznat, že výzkum podmínek hospodářského pohybu na socialistické základně je čím víc než pouhým " dobrým duchovním prostocvikem a prostředkem k tomu, aby se dosáhlo politické jasnosti a pevnosti".[1]
V době, kdy se stále více přibližujeme socialismu, a dokonce jsme jím již v jistém smyslu ovládáni, nabývá výzkum problémů socialistického hospodářství na významu také proto, že si tím dovedeme vysvětlit to, co se děje kolem nás. Analýzy, které vycházejí ze směnného hospodářství, nestačí už k tomu, abychom porozuměli národohospodářským jevům dnešního Německa a jeho východních sousedů. Zde již musíme ve skutečně značném rozsahu brát v úvahu prvky existence socialistického společenství. Pokusy, které usilují o objasnění jeho podstaty, proto nepotřebují žádné zvláštní ospravedlnění. V socialistické společnosti jsou všechny výrobní prostředky ve vlastnictví celého společenství. Pouze společenství s nimi může disponovat a určovat, jak s nimi bude ve výrobě naloženo. Je samozřejmé, že společenství může plnit své funkce jen prostřednictvím zvláštního orgánu, jinak by nemohlo účinně fungovat. Jak tento orgán vzniká a nakolik se daří jeho prostřednictvím vyjadřovat vůli celku, je pro nás podružné. Lze předpokládat, že volba orgánu, nejde-li pouze o jednu osobu, je výsledkem většinového rozhodnutí těch, kteří orgán volí.
Vlastník výrobních statků, který spotřební statky vyrobil a stal se tak jejich vlastníkem, může tyto statky buď sám zkonzumovat, nebo je poskytnout ke spotřebě někomu jinému. Vystupuje-li však společenství jako vlastník spotřebních statků získaných ve výrobě, pak tato možnost volby neexistuje. Samo o sobě spotřebovávat nemůže; musí tak učinit lidé. Kdo má spotřebovávat a co má být spotřebováváno, to je problém socialistického rozdělovaní. Pro socialismus je charakteristické, že rozdělování spotřebních statků musí být nezávislé na výrobě a jejich ekonomických podmínkách.
S podstatou společenského
vlastnictví výrobních prostředků je neslučitelné postavit, byť
jen část toho, co má být rozdělováno, na bázi ekonomického
přičítaní výnosů jednotlivých výrobních faktorů. Bylo by
absurdní hovořit dělníkovi o tom, že dostává „plný výtěžek
své práce“, a přitom podřídit jednotlivé věcné faktory
výroby zvláštnímu rozdělování. Neboť, jak si ještě dále
ukážeme, samotná podstata socialistického výrobního způsobu
neumožňuje vyjádřit podíl jednotlivých výrobních faktorů na
celkovém výnosu výroby; kvantitativní přezkoumání vztahů mezi
výdaji a výnosem je prostě nemožné.
Při úvahách o
problémech, které tu zkoumáme, je v celku vedlejší podle
jakého principu se spotřební statky jednotlivým soudruhům
přiděluji. Ať už se jednotlivci měří podle jeho potřeb, takže
ten, kdo má větší potřeby obdrží více než ten, kdo má
menší; či ať se přihlíží ke kvalitě člověka, takže ten,
kdo je lepší, obdrží víc než ten, kdo je horší. I tam, kde se
vidí ideál v co nejrovnoměrnějším rozdělování, nebo kde
se vezme měřítko rozdělování stupeň služeb prokázaných
celku, takže pilnější obdrží více než lenoši – vždycky se
věci budou mít tak, že každý člověk obdrží od společenství
určitý příděl statků. Pro jednoduchost předpokládejme, že
přidělování probíhá podle principu rovného postavení všech
členu společnosti; není těžké si přimyslet jednotlivé doplňky,
podle kterých se odstupňují příděly podle veku, pohlaví,
zdravotního vztahu, dále existence zvláštních přídavků vyplývajících s charakteru povoláni atd. Soudruh tedy obdrží
celý svazek poukázek, kterými platí v průběhu určité
doby za určité množství různých spotřebních statků. Může tak
několik krát denně jíst, mít stálé přístřeší a občas se i
povyrazit; čas od času obdrží též nový kus oděvu. Bude
záležet na vydatnosti společenské práce jak hojně budou tímto
způsobem spotřeby uspokojovány.
Není nutné, aby
každý svůj podíl spotřeboval sám. Něco z něho muže
nechat stranou, aniž by ho zkonzumoval, nebo ho dát darem. Může
si něco uschovat pro budoucnost, pokud to charakter statku umožňuje.
Něco také může směnit. Kdo pije pivo, zřekne se rád podílu na
nealkoholické nápoje, kteří na něj připadá; abstinent je připraven
zříci se lihovin, obdrží-li místo ni jiné požitky. Milovník
umění se zřekne návštěvy biografu, uslyší-li místo toho častěji
dobrou hudbu; šosák si bude přát vyměnit vstupenky, které jo
opravňují ke vstupu do chramu umění, za požitky, pro které má
větší pochopení. Ti všichni budou připraveni ke směně.
Předmětem těchto směn však mohou být pouze spotřební statky.
V socialistické společnosti jsou výrobní statky výhradně ve
vlastnictví celku; jsou nezcizitelným společným vlastnictvím,
a proto rex extra commercium (nelze
s nimi obchodovat).
Směnný styk se může
odehrávat – a to i v mezích, které jsou dány socialistickým
společenským řádem – zprostředkovaně. Není vždy nutné, aby
se uskutečňoval formou přímé směny. Stejné důvody, které
vedly k vytvořeni nepřímé směny, budou platit z hlediska
směňujících za výhodné i v podmínkách socialistické
společnosti. Z toho vyplývá, že socialistická společnost vytváří
podmínky pro využití všeobecně potřebného směnného
prostředku, peněz. Jejich úloha bude v socialistickém
hospodářství v podstatě stejná jako v hospodářství svobodném; v
obou jsou peníze všeobecně použitelným zprostředkovatelem směny.
Význam této funkce však je ve společenském řádu spočívajícím
na společném vlastnictví výrobních prostředků jiný než v řádu
spočívajícím na soukromém vlastnictví. Funkce peněz je tu
nesrovnatelně menší, neboť tím že směna zahrnuje pouze
spotřební statky, má v socialistické společnosti menší úlohu.
Protože do směny nevchází žádní výrobní statek, je nemožné
stanovit ceny výrobních statků, které by byly vyjádřeny v
penězích. Úlohu, kterou mají peníze ve svobodném hospodářství
v oblasti výrobní kalkulace, si v socialistickém společenství
nemohou udržet. Tam je hodnotová kalkulace v penězích nemožná.
Směnné vztahy, které se
vytvářejí ve vzájemném styku mezi soudruhy, nemohou zůstat ze
strany těch, kteří odpovídají za řízení výroby a
rozdělování, bez povšimnutí. Tyto směnné vztahy musejí zůstat
základem jejich styku, má-li přidělování jednotlivých statků
na osobu probíhat na základě jejich zastupitelnosti ve směně. Jestliže ve směnném styku vznikl poměr, že se jeden doutník rovná pěti cigaretám, pak by odpovědné vedení nemohlo jen tak bez ničeho říci, že jeden doutník se rovná třem cigaretám a podle tohoto poměru přidělovat jedněm pouze doutníky a dalším jen cigarety. Pokud by. Pokud by přídělové lístky na tabák nebyly rozděleny každému tak, aby opravňovaly jak k získání cigaret, tak doutníků, např proto, že by si to výdejna lístků v daném okamžiku nemohla jinak zařídit - musel by se pak brát ohled na směnné poměry trhu. Jinak by ti, kteří obdrželi cigarety, utrpěli ztrátu ve srovnání s těmi, kteří dostali doutníky. Nebo ten, kdo dostal doutník jej muže směnit za pět cigaret, zatímco se mu za něj započítávají pouze tři cigarety.
Změny směnných
poměrů ve styku mezi soudruhy musejí přimět hospodářské
vedení společenství k odpovídajícím změnám v ohodnocení
zastupitelnosti jednotlivých spotřebních statků. Každá taková
změna naznačuje, ze se změnil po měr mezi potřebami a jejich
uspokojováním, že určitý statek je více žádán než jiný.
Vedoucí hospodářské orgány jsou nuceny brát na to zřetel i ve
výrobě. Budou usilovat o rozšíření výroby žádanějšího
výrobku a výrobu méně žádaného výrobku omezí. Jedno však
nebudou moci připustit: totiž aby si jednotliví soudruzi vybírali
své porce kuřiva podle chuti buď v cigaretách, nebo v doutnících.
Pokud by soudruzi měli právo volit zda si vezmou cigarety nebo
doutníky, pak by se mohlo stát že by o doutníky byl - ve srovnání
s cigaretami - větší zájem než kolik se jich vyrobilo. Takže by
se na druhé straně hromadily cigarety v distribučních skladech,
protože by o ně nebyl zájem.
Z hlediska pracovní teorie hodnoty existuje pro tento problém samozřejmě jednoduché řešení. Soudruh obdrží za vynaloženou pracovní hodinu známku, která ho opravňuje k tomu, aby získal produkty jedné pracovní hodiny, snížené o srážky na krytí nákladů, spočívajících na celé společnosti. Jako např. na podporu lidí bez vlastního výdělku, na kulturní výdaje atd. Je-li srážka na pokrytí společenských výdajů rovná polovině pracovního produktu, pak by měl každý dělník, který pracoval jednu hodinu, právo na získání výrobků, k jejichž výrobě bylo zapotřebí jedné půlhodiny práce. Zároveň každý, kdo je s to uhradit za spotřební statky nebo služby vhodné k užití a služby dvojnásobek pracovní doby nutné k jejich zhotovení, může si je z trhu odebrat a využít k osobní spotřebě nebo užití. Pro objasnění našeho problému bude lepší, když budeme předpokládat, že společenství ve skutečnosti dělníkovi na pokrytí svých výdajů předem nic nesráží, ale zavádí u svých členů daň z příjmu. Každá vynaložená pracovní hodina tak obsahuje nárok na přivlastnění statků, k jejichž zhotovení bylo zapotřebí vynaložit hodinu práce. Tento způsob rozdělování by však byl neuskutečnitelný, neboť práce není jednotná a stejnorodá. Mezi různými formami
vynaložené práce existují kvalitativní rozdíly, které s
ohledem na rozmanitost při vytváření nabídky a poptávky vedou k
rozdílnému ocenění jejích výrobků. Např. nelze zvýšit
nabídku obrazů, aniž by tím ceteris paribus neutrpěla jejich
kvalita. Nelze připustit, aby dělník, který vynaložil hodinu
nejjednodušší práce, spotřeboval výrobek, který je výsledkem
kvalifikovanější práce.
V socialistické společnosti je naprosto nemožné vytvořit vazbu mezi významem vynaložené práce pro společnost a jejím podílem na výnosu společenského výrobního procesu. Odměňování práce za socialismu je tak pouze věcí libovůle, nelze je opřít o hospodářské ohodnocení výnosu — zatímco ve svobodném směnném hospodářství založeném na soukromém vlastnictví výrobních prostředků to možné je. Naproti tomu, jak jsme viděli, sečítání výnosů jednotlivých výrobních faktorů je v socialistickém společenství nemožné. Ekonomické skutečnosti vytvářejí pro společnost, která by chtěla odměňovat pracující podle své chuti, přesné hranice: v žádném případě nemůže suma mez dlouhodobě převyšovat příjmy společnosti. Uvnitř těchto hranic se však může stanovení mezd pohybovat volně. Společnost může beze všeho stanovit, že všechny práce budou považovány za rovnocenné, takže každá pracovní hodina, bez rozdílu v její kvalitě, je ohodnocena stejným množstvím statků; stejně tak může společnost jednotlivé pracovní hodiny rozlišovat podle kvality vynaložené práce. V obou případech si však společnost vyhrazuje právo rozdělovat výsledky práce podlé svého uvážení. Nemůže však nařídit, aby ten, kdo vynaložil jednu pracovní hodinu, byl oprávněn spotřebovat produkt jedné pracovní hodiny. A to i tehdy, když se odhlédne od rozdílnosti v kvalitě práce a jejích produktů, a tak se připustí, že je možno stanovit, kolik práce je obsaženo v jednotlivém výrobku. Jednotlivé hospodářské statky totiž obsahují vedle práce též věcné náklady. Výrobek, k jehož výrobě bylo použito více surovin, se nemůže porovnávat s výrobkem, který spotřeboval surovin méně.
V socialistické společnosti je naprosto nemožné vytvořit vazbu mezi významem vynaložené práce pro společnost a jejím podílem na výnosu společenského výrobního procesu. Odměňování práce za socialismu je tak pouze věcí libovůle, nelze je opřít o hospodářské ohodnocení výnosu — zatímco ve svobodném směnném hospodářství založeném na soukromém vlastnictví výrobních prostředků to možné je. Naproti tomu, jak jsme viděli, sečítání výnosů jednotlivých výrobních faktorů je v socialistickém společenství nemožné. Ekonomické skutečnosti vytvářejí pro společnost, která by chtěla odměňovat pracující podle své chuti, přesné hranice: v žádném případě nemůže suma mez dlouhodobě převyšovat příjmy společnosti. Uvnitř těchto hranic se však může stanovení mezd pohybovat volně. Společnost může beze všeho stanovit, že všechny práce budou považovány za rovnocenné, takže každá pracovní hodina, bez rozdílu v její kvalitě, je ohodnocena stejným množstvím statků; stejně tak může společnost jednotlivé pracovní hodiny rozlišovat podle kvality vynaložené práce. V obou případech si však společnost vyhrazuje právo rozdělovat výsledky práce podlé svého uvážení. Nemůže však nařídit, aby ten, kdo vynaložil jednu pracovní hodinu, byl oprávněn spotřebovat produkt jedné pracovní hodiny. A to i tehdy, když se odhlédne od rozdílnosti v kvalitě práce a jejích produktů, a tak se připustí, že je možno stanovit, kolik práce je obsaženo v jednotlivém výrobku. Jednotlivé hospodářské statky totiž obsahují vedle práce též věcné náklady. Výrobek, k jehož výrobě bylo použito více surovin, se nemůže porovnávat s výrobkem, který spotřeboval surovin méně.
II. Podstata ekonomické kalkulace
Každý, kdo v toku
ekonomického života volí mezi uspokojováním dvou potřeb, nichž
může být uspokojená pouze jedna, vyslovuje hodnotový soud.
Hodnotové soudy zahrnují především a bezprostředně vlastní
uspokojení potřeb; poté klesají na statky nižšího řádu a
dále na statky vyššího řádu. Člověk, který jsi uvědomuje
své já, je v zásadě schopen ohodnotit statky nižšího
řádu. V jednoduchých vztazích se mu též podaří si
vytvořit soud i o statcích vyššího řádu. Tam kde je situace
poněkud komplikovanější a vzájemné souvislosti se hledají
hůře, je třeba použít jemnějších prostředků, má-li dojít
ke správnému zhodnocení produkce. Jde pouze o hodnocení
z hlediska hodnotícího subjektu, a nikoli o hodnocení ve
všeobecně platném smyslu.
Pro izolovaně hospodařícího zemědělce je problém, má-li se rozhodnout mezi rozšířením chovu dobytka a rozvinutím honební činnosti. Délka výrobních procesů je v tomto případě relativně krátká: očekávaný výnos a výdaje, které jsou s případnou změnou činnosti spojeny, se dají snadno pominout. Naprosto jinak je tomu však tehdy, když je člověk postaven před rozhodnutí, zda má pro získání elektrické energie využít vodní energie, nebo těžby uhlí, nebo věnovat prostředky na výstavbu zařízení, které by umožnilo využít energie obsažené v uhlí. Zde jede už o řadu vedlejších výrobních procesů a každý z nich trvá velmi dlouhou dobu; podmínky pro stanovení úspěšnosti prováděných akcí jsou tak různorodé, že se nedají postihnout pouhými vágními odhady; vyžadují naopak přesný výpočet, pokud si chceme utvořit představu o hospodárnosti té či oné výrobní činnosti.
Pro izolovaně hospodařícího zemědělce je problém, má-li se rozhodnout mezi rozšířením chovu dobytka a rozvinutím honební činnosti. Délka výrobních procesů je v tomto případě relativně krátká: očekávaný výnos a výdaje, které jsou s případnou změnou činnosti spojeny, se dají snadno pominout. Naprosto jinak je tomu však tehdy, když je člověk postaven před rozhodnutí, zda má pro získání elektrické energie využít vodní energie, nebo těžby uhlí, nebo věnovat prostředky na výstavbu zařízení, které by umožnilo využít energie obsažené v uhlí. Zde jede už o řadu vedlejších výrobních procesů a každý z nich trvá velmi dlouhou dobu; podmínky pro stanovení úspěšnosti prováděných akcí jsou tak různorodé, že se nedají postihnout pouhými vágními odhady; vyžadují naopak přesný výpočet, pokud si chceme utvořit představu o hospodárnosti té či oné výrobní činnosti.
Počítat lze
pouze s jednotkami. Jednotka subjektivní užitné hodnoty
statku však neexistuje. Mezní užitek nepředstavuje žádnou
jednotku hodnoty, i když je zřejmé, že hodnota dvou jednotek
z dané zásoby není dvakrát větší než jedna jednotka, že
však musí být nutně větší. Hodnotové soudy nelze měřit;
dají se pouze řadit podle pořadí a škál.[2] I izolovaný výrobce
v nesměnném hospodářství nemůže opírat hodnotový soud –
i když to není zjevné přímo a lze tento soud opřít o víceméně
přesný odhad – pouze o subjektivní užitnou hodnotu, ale musí
brát v úvahu vzájemnou zastupitelnost statků jako základnu,
ze které může vycházet při svých odhadech. Přitom se mu
nepodaří převést všechno na jednotku jedinou. Spíše bude
převádět, pokud mu o to vůbec půjde, všechny v propočtu
obsažené prvky na takové hospodářské statky, které mohou být
postiženy jediným bezprostředně evidentním hodnotovým osudem,
na statky nižšího řádu, a dále na strast spojenou s prací.
Je nabíledni, že to je možné pouze ve skutečně jednoduchých
poměrech. V žádném případě to nevystačí pro složité a
dlouhodobé výrobní postupy.
Kalkulace pomocí směnné hodnoty konečně umožňuje převádění hodnot na jednu jednotku. K tomuto účelu může být vybrán – vzhledem k jejich vzájemné zastupitelnosti založené na směnných relacích – kterýkoli statek. V peněžním hospodářství plní tuto úlohu peníze. Peněžní kalkulace má však své hranice. Peníze nejsou ani žádným měřítkem hodnoty, ani měřítkem ceny. Hodnota se neměří v penězích, pouze se z peněz skládají. Peníze jako hodnotový statek nejsou „hodnotově stabilní“, jak se to naivně snaží dokázat jejich použití jako standard of deferred payments. Směnný poměr existující mezi statky penězi je podřízen stálým, i když zpravidla ne příliš velkým výchylkám, vyplývajícím nejen ze strany ostatních hospodářských statků, ale též ze strany peněz. Tyto výchylky zachycující jen krátká časová období, ve kterých „dobré peníze“ podléhají z hlediska jejich směnných vztahů zpravidla jen malým výkyvům, však hodnotu zbylých ekonomických podmínek narušují jen nepatrně. Neadekvátnost peněžní kalkulace hodnoty nevyplývá především z toho, že je prováděna s pomocí všeobecně potřebného směnného prostředku, nýbrž z toho, že je to směnná hodnota vůbec, a nikoli subjektivní užitná hodnota, která je základnou kalkulace. Do kalkulace tak nemohou vstoupit vše momenty, které určují hodnotu; ale některé vstupují do směnného poměru. Ten, kdo propočítává rentabilitu výstavby přehrady, nemůže zakalkulovat do rozpočtu krásu vodopádu, která bude přehradou zřejmě dotčena, pokud by nebral v úvahu pokles turistického ruchu atd. Ten má ve směnném styku směnnou hodnotu. A přece je zde okolnost, která se může ukázat jako jeden z činitelů, zda se vůbec přehrada začne stavět.
Obvykle se tyto momenty nazývají momenty „mimoekonomickými“, což zhruba odpovídá. Nejde o to přít se o terminologii. Nelze však považovat za neracionální ty námitky, které směřují k tomu, aby se bral ohled i na tyto mimoekonomické momenty. Každé místo, pokud je člověkem uznáno jako důležité, ať už po(?) krásu okolí nebo kvíle nějaké budově, zdraví, štěstí a spokojenosti lidí, pro čest jednotlivce nebo celého národa, to vše motivuje racionální jednání podobně jako ony hospodářské motivy ve vlastním slova smyslu. A to i tehdy, nejsou-li na trhu zastupitelné a schopné vstoupit do směnných vztahů. To, že peněžní kalkulace nemůže všechny tyto faktory obsáhnout, je dáno její podstatou; nesnižuje to však její význam pro naše hospodářské dění. Neboť všechny tyto ideální statky jsou statky nižšího řádu, které jsme s to bezprostředně obsáhnout našimi hodnotovými soudy, a nedělá proto potíže, brát na zřetel i tehdy, když musí zůstat stranou peněžní kalkulace. To, že se o ni peněžní kalkulace nezajímá, spíše jejich úlohu v životě usnadňuje, než aby ji komplikovalo. Nevíme-li přesně, na kolik by nás přišla krása, zdraví, čest, hrdost, nezabrání nám to brát na tyto momenty v odpovídající míře zřetel.
Jemnocitné duši se může zdát trapné, že ideální statky musejí být porovnávány se statky materiálními. Za to nemůže peněžní kalkulace, to je dáno podstatou věci samé. Také, tam kde je možné vynášet hodnotové soudy bez hodnotové a peněžní kalkulace, se nelze obejít bez volby mezi uspokojením materiálních a ideálních potřeb. Jak izolovaný výrobce, tak socialistická společnost musí volit mezi „ideálními“ a „materiálními“ statky. Ušlechtilé povahy nabudou nikdy považovat za trapné, budou-li muset volit mezi ctí a potravou. Budou vědět, jak se mají v takových situacích zachovat. I když se čest nedá jíst, je přece jen možné zříci se jídla kvůli cti. Zprofanování skutečných hodnot v procesu volby samotné mohou vidět pouze ti, kteří se chtějí zbavit trýzně této volby, a to proto, že se sami neumí rozhodnout, mají-li se zříci materiálních požitků ve prospěch duchovních statků. Kalkulace v penězích má smysl pouze v oblasti řízení hospodářství. Používá se jí tam proto, aby pohyb hospodářských statků probíhal v souladu s pravidly hospodárnosti. Hospodářské statky vystupují v peněžní kalkulaci jen potud, pokud jsou směňovány za peníze. Každé rozšíření sféry působnosti peněžní kalkulace vede k omylům. Peněžní kalkulace selhává, pokud se použije jako meřítko světa statků tam, kde jde o historické zkoumání vývoje hospodářských vztahů. Selhává také tam, kde by se jejím prostřednictvím oceňovalo národní bohatství a národní důchod, či pokud by se pomocí peněžní kalkulace počítala hodnota statku stojících mimo směnný styk; jako kdyby se třeba ztráty na lidech v důsledku vystěhovalectví či v důsledku války vyjadřovaly v penězích.[3] To jsou diletantské hračičky, i když je někdy prosazují velcí političtí ekonomové.
Peněžní kalkulace poskytuje uvnitř
těchto hranic, které pak v hospodářském dění nikdy
nepřekračuje, přece jen všechno, co od ní můžeme vyžadovat.
Poskytuje nám orientaci v nedozírném množství hospodářských
variant. Umožňuje nám rozšířit hodnotový soud - který se
jinak spojuje pouze se statky zralými již ke spotřebě, či v
nejlepším případě ještě s výrobními statky nejnižšího
řádu - na všechny statky vyššího řádu. Peněžní kalkulace
činí hodnotu počitatelnou, čímž nám teprve poskytuje základ
pro veškeré hospodářské operace se statky vyššího řádu. Bez
ní by byla veškerá výroba, zahrnující časově vymezené
procesy i veškeré další doprovodné pochody kapitalistické
výroby, tápáním v šeru.
Existují podmínky, za kterých lze kalkulovat hodnotu v penězích. Především musí být ve směně nejen statky nižšího řádu, ale i statky vyššího řádu, pokud nějak podléhají peněžní kalkulaci. Jestliže do směny nevstoupí, pak se nevytvoří ani směnné vztahy. Je pravda, že i úvahy, které má izolovaný výrobce, když chce uvnitř svého hospodářství směnit prostřednictvím výroby práci a mouku za chléb, nejsou rozdílné od postupu, kterým se řídí na trhu, když je připraven směnit chléb za šaty; je tedy v jistém smyslu oprávněné, jestliže se označuje podobná hospodářská činnost, tedy i výroba osamělého výrobce, za směnu.[4] Duch jediného člověka, byť by byl sebevíc geniální, je příliš slabý, než aby pochopil stupeň důležitosti jednoho jediného statku v nekonečně velkém množství statků vyššího řádu. Žádný jednotlivec nemůže ovládnout nekonečně velké množství různých výrobních možností natolik, aby byl s to provádět hodnotové soudy bez pomoci kalkulace. Rozdělení administrativní kontroly nad hospodářskými statky společnosti, fungující na principu dělby práce, mezi mnoho jednotlivců, vytváří jakousi duchovní dělbu práce, bez které by nebyla možná výrobní kalkulace a hospodaření vůbec. Druhá podmínka spočívá v tom, že tu je k dispozici všeobecně použitelný směnný prostředek, peníze, který plní svou zprostředkující úlohu též ve směně výrobních statků. Pokud by tomu tak nebylo, nebylo by možné převést všechny směnné vztahy na jednoho společného jmenovatele.
Bez peněžní
kalkulace se může obejít pouze hospodářství s jednoduchými
vztahy. V malém prostoru uzavřeného domácího hospodářství,
kde otec rodiny stačí sledovat veškerou hospodářskou činnost,
lze více nebo méně přesně odhadnout změny ve zhotovení výrobků
i bez použití jiných pomůcek. Podobně je tomu také tehdy, když
výrobní proces probíhá v podmínkách, pro které je typické
použití poměrně malého kapitálu. Dochází zde jen zřídka k
typicky kapitalistickým výrobním procesům; co je vyrobeno, jsou v
zásadě spotřební statky nebo statky vyššího řádu, které
nestojí vůči spotřebním statkům nijak daleko. Dělba práce je
tu teprve v samých začátcích; týž dělník ovládá celý výrobní pochod od
jeho začátku až ke zhotovení statku připraveného ke spotřeba.
V rozvinuté společenské výrobě je tomu jinak. Nelze proto hledat
ve zkušenostech doby dávno minulé argumenty pro názory,
uvažující, jak se obejít v hospodářství bez peněžní
kalkulace.
V jednoduchých vztazích uzavřeného domácího hospodářství lze prošlehnout celý výrobní proces od začátku do konce a vždy se dá říci, zde ten či onen výrobní pochod poskytuje z hlediska spotřeby dokonalejší statky. To však není možné v nesrovnatelné složitějších vztazích soudobého hospodářství. I pro socialistickou společnost bude zcela jasné, že 1000 hl vína je lepší než 800 hl nafty. Ke konstatování tohoto faktu není třeba žádné kalkulace, zde rozhoduje vůle jednajícího hospodářského subjektu.
Ve státních a
komunálních podnicích se zavádějí technická zlepšení proto,
že je možno sledovat jejich důsledky v obdobných soukromých
podnicích doma i v zahraničí, a také proto, že soukromý průmysl
tato technická zlepšení sám produkuje, a tím dává podnět k
jejich dalšímu zavádění. Ve
státních a komunálních podnicích lze výhody podobných
přeměn stanovit, neboř tyto podniky fungují v prostředí
společnosti založené na soukromém vlastnictví výrobních
prostředků a peněžní směně, a jsou tak schopny kalkulovat,
vest účetnictví, což socialistické podniky operující v čistě
socialistickém prostředí nemohou.
Po nějakou dobu
budou ještě působit zkušenosti získané během tisíciletého
vývoje svobodného hospodářství, které brání úplnému krachu
umění hospodařit. Staré způsoby hospodaření se udrží ne
proto, že byly racionální, nýbrž proto, že se zdají být
vyléčeny změnami, které proběhly. Postupem času se však stanou
neracionálními, neboť nebudou odpovídat novým poměrům,
případně v rámci všeobecné změny způsobu ekonomického
myšlení budou staré změněny natolik, ze svou původní
racionalitu ztratí. Zásobování už nebude probíhat anarchicky;
to je pravda. Všechny transakce, určené ke krytí potřeb, budou
řízeny nejvyšším orgánem. Na místo materialistického
výrobního způsobu vstoupí nesmyslné počínání
nerozumného aparátu. Kola se sice budou otáčet, ale poběží
naprázdno.
V jednoduchých vztazích uzavřeného domácího hospodářství lze prošlehnout celý výrobní proces od začátku do konce a vždy se dá říci, zde ten či onen výrobní pochod poskytuje z hlediska spotřeby dokonalejší statky. To však není možné v nesrovnatelné složitějších vztazích soudobého hospodářství. I pro socialistickou společnost bude zcela jasné, že 1000 hl vína je lepší než 800 hl nafty. Ke konstatování tohoto faktu není třeba žádné kalkulace, zde rozhoduje vůle jednajícího hospodářského subjektu.
Teprve tehdy, když toto
konstatováni bylo učiněno, začíná vlastní úloha racionálního
řízení hospodářství, směřující k tomu, aby prostředky
sloužily hospodárně danému účelu. Toho lze dosáhnout jen
ekonomickou kalkulací. Lidský duch se nemůže cítit dobře v
obrovské záplavě meziproduktů a výrobních možností, pokud se
nemůže opřít o ekonomickou kalkulaci. Před problémy řízení a
lokalizace by stál bezradně.[5]
Je iluzí domnívat se, že
by bylo možné v socialistickém hospodářství nahradit peněžní
kalkulaci kalkulací naturální. Naturální kalkulace může
obsáhnout v nesměnném hospodářství pouze statky připravené ke
spotřebě, dokonale však selhává u všech statků vyššího
řádu. Jakmile se ustoupí od svobodné tvorby peněžních cen
statků vyššího řádu, je racionální výroba neuskutečnitelná.
Každý krok, který nás vzdaluje od soukromého vlastnictví
výrobních prostředků a od používání peněz, nás též odvádí
od racionálního hospodářství.
Tento závěr lze snadno
prošlehnout, protože zatím všechno, co vidíme právě kolem sebe
ze socialismu uskutečňovat, jsou pouze socialistické oázy v
hospodářství s peněžní směnou, v hospodářství s peněžní
směnou, v hospodářství, které je stále do určitého stupně
svobodné. V jistém smyslu je možno
souhlasit s tvrzením socialistů, které je jinak neudržitelné a
používá se ho pouze z agitačních důvodů: že totiž podniky
zestátněné nebo převedené do komunálního vlastnictví,
nepředstavují ještě ani kousek socialismu, neboť právě u
těchto podniku se vedení natolik opírá o hospodářský
organizmus volné směny, který je obklopuje, že specifické
zvláštnosti socialistického hospodářství vůbec na povrch
nevystupují.
Bez ekonomické
kalkulace neexistuje žádné hospodářství. V socialistickém
společenství nemůže žádné hospodaření v našem slova smyslu
existovat, neboť provádění ekonomické kalkulace je vyloučeno. V
maličkostech a nepodstatných jednotlivostech se může i nadále
hospodařit racionálně. Všeobecně se však nedá o racionální
výrobě hovořit. Neexistuje žádný prostředek, podle kterého by
se poznalo, co je racionální, a tak se tam nedá o racionální
výrobě hovořit. Neexistuje tam totiž žádný prostředek, podle
kterého by se poznalo, co je racionální, a tak výroba nemůže
být vědomě na hospodárnosti postavena. Co to znamená („bez
ohledu na důsledky v zásobování lidí statky"), je jasné.
Racionalita tak byla vytlačena z oblasti, ve které má být její
hlavní sféra působení. Bude pak ještě existovat racionální
činnost nebo racionalita v myšlení vůbec? Historicky vzato
racionalismus člověka vyrostl v hospodářském životě. Udrží
se ještě, když už je vyloučen z hospodářské činnosti?
Je možné si situaci v socialistickém společenství představit. Jsou tam stovky a
tisíce dílen, v nichž se pracuje. Nejmenší část vyrábí
spotřební statky; většina pak produkuje výrobní prostředky a
polotovary. Všechny tyto podniky jsou navzájem ve spojení. Každý
hospodářský statek projde celou řadou dílen, než je připraven
ke spotřebě. V neúnavném kolotání tohoto procesu však
hospodářskému vedení chybí jakákoli možnost orientace. Nemůže
stanovit, zda vyrobený produkt nebyl ve výrobě nadbytečně dlouho
či zda nedošlo k plýtvání prací a materiálem.
Jaké možnosti má
vedení, když chce zjistit, zda ten či onen výrobní pochod je
výhodnější? V nejlepším případě může porovnávat kvalitu
a kvantitu konečných produktů, ale jen v několika málo případech
bude schopné porovnat náklady vynaložené při výrobě. Ví
přesně, o jaké cíle usiluje – nebo alespoň věří, že to ví
- a podle těchto cílů musí jednat; to znamená, že musí
dosáhnout vytčených cílů s nejnižšími náklady. Aby však
vedení našlo nejlevnější způsob, musí kalkulovat. Tato
kalkulace může být přirozeně pouze hodnotová; je zcela jasné,
a nevyžaduje to žádné další osvětlení, že nemůže jít o
kalkulaci technickou, spočívající na objektivní užitné hodnotě
statku a služeb.
V hospodářském řádu spočívajícím na soukromém vlastnictví výrobních prostředků provádějí hodnotovou kalkulaci všichni členové společnosti. Každý se na ní účastní dvojím způsobem; jednou jako spotřebitel, po druhé jako výrobce. Jako spotřebitel určuje pořadí statků připravených k užití a spotřebě; jako výrobce operuje se statky vyššího řádu takovým způsobem, v jakém si slibuje nejvyšší výnos. Tak obdrží všechny statky vyššího řádu takové poradí, které odpovídá, okamžitému stavu společenských výrobních vztahů a společenských potřeb. Vzájemným působením obou hodnoticích procesů se zajišťuje, že princip hospodárnosti vládne všude; jak ve spotřebě, tak ve výrobě. Vytváří se přesně odstupňovaný systém cen, který každému, v každém okamžiku, umožňuje uvést svou vlastní nabídku do souladu s kalkulem hospodárnosti.
V hospodářském řádu spočívajícím na soukromém vlastnictví výrobních prostředků provádějí hodnotovou kalkulaci všichni členové společnosti. Každý se na ní účastní dvojím způsobem; jednou jako spotřebitel, po druhé jako výrobce. Jako spotřebitel určuje pořadí statků připravených k užití a spotřebě; jako výrobce operuje se statky vyššího řádu takovým způsobem, v jakém si slibuje nejvyšší výnos. Tak obdrží všechny statky vyššího řádu takové poradí, které odpovídá, okamžitému stavu společenských výrobních vztahů a společenských potřeb. Vzájemným působením obou hodnoticích procesů se zajišťuje, že princip hospodárnosti vládne všude; jak ve spotřebě, tak ve výrobě. Vytváří se přesně odstupňovaný systém cen, který každému, v každém okamžiku, umožňuje uvést svou vlastní nabídku do souladu s kalkulem hospodárnosti.
V socialistickém
společenství něco takového neexistuje. Hospodářské vedení
může sice přesně vědět, které statky jsou nejnaléhavěji zapotřebí.
To však tvoří pouze jednu část toho, co je zapotřebí k
ekonomické kalkulaci. Další část, ocenění výrobních
prostředků, však chybí. Hodnota, která připadá na všechny
výrobní prostředky, může být stanovena; je samozřejmě rovna
hodnotě, připadající na potřeby, které uspokojují. Lze též
stanovit hodnotu kteréhokoli z výrobních prostředků tím, že se
určí, jaké důsledky na uspokojování potřeb by mělo jeho
vyražení. Socialistické společenství však nemůže tuto hodnotu
redukovat na její všeobecný vyraz v peněžní ceně jak je tornu
ve svobodném hospodářství, ve kterém mohou být všechny ceny
převedeny na jeden společný peněžní výraz.
Socialistické
hospodářství sice nemusí úplně odstranit peníze, avšak tím,
že neumožňuje vyjádřit cenu výrobních prostředků (včetně
práce) v penězích, nemají peníze v ekonomické kalkulaci žádný
význam.[6] Dejme tomu, že by se měla stavět
železniční trat. Má se vůbec stavět? A když, tak kterou
variantu vybrat? Ve svobodném směnném a peněžním hospodářství
by na tuto otázku dala odpověď kalkulace v penězích. Nová trat
zlevní určité dodávky statků a stačí jen spočítat, zda toto
zlevnění je natolik velké, že převýší výdaje, které jsou
spojeny s výstavbou a provozem nové trati. To se dá kalkulovat
pouze v penězích. Je nemožné dojít k cíli tak, že by se
porovnávaly výdaje i úspory v naturální podobě. Jestliže
neexistuje žádná možnost převést na jeden společný výraz
různé kvalifikované práce, železo, uhlí, stavební materiál
všeho druhu, stroje a ostatní předměty, které jsou ke stavbě
trati zapotřebí, pak nelze kalkulaci provést.
Hospodářské
zúčtování je možné pouze tehdy, jestliže lze převést na
peníze všechny statky přicházející v úvahu. Jistě, peněžní
kalkulace je nedokonalá a má své vážné nedostatky; místo ní
však nic lepšího nemáme; pro praktický život vystačí peněžní
kalkulace na bázi zdravé peněžní soustavy. Kdybychom se jí
zřekli, pak by každý ekonomický kalkul byl naprosto
vyloučen. Socialistická společnost si
ovšem bude umět pomoci. Rozhodne
z mocenské pozice buď pro,
nebo proti plánované stavbě. Toto rozhodnutí však bude v
nejlepším případě založeno na mlhavých odhadech, nikdy nebude
spočívat na základě přesného hodnotového kalkulu.
Statické
hospodářství může vystačit i bez ekonomické kalkulace. V
ekonomickém životě se tu opakuje vždycky totéž, a uvážíme-li,
že první statické socialistické hospodářství vychází z
posledních výsledků svobodného hospodářství, pak bychom si v
nutném případě mohli představit socialistickou výrobu řízenou
racionálně. To je však možné pouze teoreticky.
Nehledě k tomu, že
statické hospodářství ve skutečnosti nemůže existovat a
ekonomické údaje se neustále mění, je statika hospodářské
činnosti pouze teoretickou domněnkou, které v realitě nic
neodpovídá, jakkoli by byla nutná pro naše přemýšlení a
vytváření hospodářské činnosti. Musíme tedy připustit, že
přechod k socialismu v důsledku vyrovnání příjmových rozdílů
a přesunů ve spotřebě změní všechny ekonomické veličiny
natolik, že napojení socialistického hospodářství na poslední
stav svobodného hospodářství je nemožné. Potom však máme před
sebou socialistický hospodářský řád, který bloudí oceánem
možných a nemožných ekonomických kombinací bez kompasu
ekonomické kalkulace.
Každá změna v
ekonomice socialistického společenství tak stává záležitostí,
jejíž úspěch nemůže být odhadnut ani předem, ani později
stanoven pohledem zpět. Vše tápe v mlze. Socialismus
představuje zrušení racionálního hospodaření.
III. Ekonomická kalkulace v socialistickém společenství
Zabýváme se skutečně smutnými důsledky společného vlastnictví výrobních prostředků? Neexistuje žádný jiný způsob, jak spojit společné hospodářství s nějakou formou ekonomické kalkulace?
V každém velké podniku jsou jednotlivé závody či výrobní oddělení v otázkách účtování do jisté míry samostatné. Zúčtovávají si navzájem různé druhy materiálu a práce a v každém okamžiku je možné sestavit pro každou jednotlivou skupinu zvláštní bilanci. Tak lze numericky zachytit hospodářské výsledky jejich činnosti. Tímto způsobem je možno určit, s jakým úspěchem pracovala jednotlivá oddělení, a podle toho pak dělat nová rozhodnutí o změnách, o omezení, zkrácení, rozšíření jednotlivých skupin, případně o zakládání nových. Je jisté, že se nelze při těchto výpočtech vyhnout některým chybám. Ty vyplývají částečně z obtíží při rozdělování nákladů na režii. Jiné chyby vyplynou z toho, že je nutno počítat s údaji, které nelze vždy získat v přesné podobě, např. když se má při zjišťování rentability určitého pochodu započítat amortizace používaných strojů za předpokladu určité délky jejich životnosti. Všechny chyby tohoto druhu mohou být udržovány v určitých mezích, takže nebudou narušovat celkové výsledky kalkulace. Nejistota, která zůstane, přejde do kalkulace s nejistotou budoucích vztahů, což je nutným průvodním jevem dynamického stavu národního hospodářství.
Jak se zdá, vyplývá z toho, že v socialistickém společenství lze provádět obdobným způsobem i samostatné zúčtování jednotlivých výrobních skupin. To je však zcela nemožné. Každé samostatné zúčtování jednotlivých oddělení v témže podniku spočívá výhradně na tržních cenách, které se vytvářejí pro všechny druhy statků a prací, vstupujících do tržních vztahů. Ty pak mohou byt vzaty na základ kalkulace. Kde chybí svobodný tržní styk, tam není mechanismus utvářející ceny; bez cenového mechanismu neexistuje ekonomická kalkulace.
Zdá se, že je možné připustit, aby mezi jednotlivými průmyslovými odvětvími probíhala směna, tj. aby se tak vytvářely směnné vztahy (ceny), čímž by se vytvořila základna ekonomická kalkulace též v socialistickém společenství. V rámci jednotného hospodářství, v němž neexistuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků, by sice jednotlivé pracovní skupiny vystupovaly samostatně, jednajíce v souladu s nařízeními nejvyššího ekonomického orgánu, avšak navzájem by si nicméně předávaly věcné statky a pracovní výkony pouze ve formě odměny. Ta by pak musela byt všeobecným prostředkem směny. Taková je asi představa o pohybu v socialistické výrobě, když se hovoří o úplné socializaci atp.
Znovu však zůstává stranou nejdůležitější otázka. Směnné vztahy mezi výrobními statky se mohou tvořit pouze na základe soukromého vlastnictví výrobních prostředku. Když „společenství uhlí“dodává „společenství železa“ uhlí, nemůže si tvořit zrádnou cenu, protože by to znamenalo, že obojí společenství jsou vlastníky výrobních prostředku svých podniku. To by však nebyla žádná socializace, nýbrž dělnický kapitalismus a syndikalismus.
Pro socialistické
teoretiky stojící na bázi pracovní teorie hodnoty je celý
problém velmi jednoduchý. „Jakmile se společnost ujme držby
výrobních prostředků a použije jich v bezprostředním
zespolečenštění k výrobě, stává se práce každého
jednotlivce, byť byl její specificky užitečný charakter
sebedůvěrnější, přímo společenskou prací. Množství
společenské práce vězící v určitém výrobku nemusí se pak
teprve zjišťovat oklikou; denní zkušenost ukazuje primo, kolik je
ho průměrně potřeba. Společnost může
jednoduše vypočítat, kolik pracovních hodin je skryto v parním
stroji, v hektolitru pšenice poslední sklizně, ve stu čtverečních
metrů sukna určité jakosti ... Ovšem společnost bude muset i
potom vědět, kolik práce je zapotřebí ke zhotovení každého
předmětu spotřeby. Bude muset zařídit
výrobní plán podle výrobních prostředků, k nimž patří
zejména i pracovní síly. Tento plán určí nakonec užitné
efekty různých předmětů potřeby, odvážené mezi sebou a
odvážené co do množství práce potřebné k jejich zhotovení.
Lidé se dohodnou o všem velmi jednoduše, bez prostřednictví
proslulé „hodnoty“.[7] Není naším úkolem přednést ještě
jednou kritické námitky proti pracovní teorii hodnoty. V této
souvislosti nás mohou tyto námitky zajímat je potud, pokud jsou
relevantní pro posouzení způsobilosti práce pro hodnotovou
kalkulaci v socialistickém společenství.
Na první pohled se zdá,
že kalkulace založená na práci bere v úvahu přírodní
podmínky, ležící lidskou činnost. Zákon klesajícího
užitku je v pojmu společensky nutné pracovní doby natolik
obsažen, že jeho účinnost je dána rozdílností přírodních
podmínek výroby. Jestliže poptávka po nějakém zboží stoupne a
musí se pak využít i horších přírodních podmínek výroby,
vzroste i průměrná společensky nutná pracovní doba vynaložená
na zhotovení jednotky výroby. Podaří-li se objevit výhodnější
přírodní podmínky výroby, pak společensky nutné množství
práce poklesne.[8] Ohled na přírodní podmínky výroby se bere jen
potud, pokud se vyjadřuje ve změnách společensky nutného
množství práce, ale právě v této souvislosti kalkulace podle
práce selhává. Ze zřetele se tak zcela pouští spotřeba věcných
výrobních faktorů.
Nechť je ke
zhotovení dvou zboží, P a Q, žádoucí společensky nutná
pracovní doba 10 hodin. Ke zhotovení jak jedné jednotky P, tak i
jednotky Q, je použito mimo práce též materiálu a; k výrobě
jedné jednotky je zapotřebí jedné hodiny společensky nutné
práce; 2 jednotky a a 8 hodin práce je vynaloženo k výrobě P a
jedna jednotka a a 9 hodin práce ke zhotovení Q. Do pracovní
kalkulace vystupují P a Q jako ekvivalenty, z hlediska hodnotové
kalkulace musí být P hodnoceno výše než Q. První kalkulace je
chybná, druhá pak, jako jediná, odpovídá podstatě a účelu
kalkulace. Je pravda, že tento přebytek, který je rozdílem P a Q,
je materiálním substrátem, „... který existuje od přírody,
bez lidského přispění".[9] Nicméně fakt, že tento přebytek
je přítomen v takovém množství, že je předmětem ekonomické
činnosti, musí v té či oné formě vstoupit do hodnotové
kalkulace.
Böhm-Bawerk nemá
nepravdu, jestliže nazývá tuto argumentaci „teoretickým trikem
ohromující naivity".”[11] K pochodění Marxova názoru je možno
ponechat stranou, nakolik lze nalézt jednotné psychologické
měřítko veškeré lidské práce - fyzické i takzvané duševní.
Je však jisté, že mezi lidmi existují rozdíly ve schopnostech i
dovednostech, které s sebou nesou to, že výsledky práce a služeb
mají různou kvalitu. Co je pro otázku, zda je kalkulace podle
práce použitelná pro ekonomickou kalkulaci, rozhodující je to,
nakolik je možné převést na jediného jmenovatele práce různého
druhu bez zprostředkování hodnotících soudů hospodařících
subjektů.
Důkaz, který zde
přináší Marx, je neúspěšný. Zkušenost skutečně ukazuje, že
zboží vstupují do směnných vztahů bez ohledu na to, zda jsou
produktem jednoduché nebo složité práce. Toť pouze důkaz pro
to, že určité množství jednoduché práce je bezprostředně
rovnocenné určitému množství složité práce. To, že práce je
zdrojem směnné hodnoty, z toho nevyplývá, a tak to, co Marx chtěl
těmito vývody původně dokázat, se ukazuje jako nově vzniklý
problém.
Důkazem pro podobné
chápání stejnorodosti je stejně tak málo i skutečnost, že ve
směnném styku se ve mzdové sazbě vytváří substituční vztah
mezi jednoduchou a složitou prací - skutečnost, o které se Marx v
uvedené souvislosti nezmiňuje. Tento
proces vytváření rovnosti je však výsledkem tržního
styku, nikoli jeho předpokladem. Kalkulace podle
práce by musela stanovit pro substituci práce složité prací
jednoduchou poměr založený na libovůli,
což vylučuje její použitelnost pro řízení
hospodářství.
Dlouho vládl názor,
že pracovní teorie hodnoty je pro socialismus nezbytná proto, aby
eticky podložila požadavek zespoločenštění výrobních
prostředků. Dnes víme, že je to omyl.
Socialistická výroba se v celku může zdát racionálně proveditelná jen tehdy, bude-li existovat objektivně uznatelná jednotka hodnoty, která by umožnila ekonomickou kalkulaci i v nesměnném a bezpeněžním hospodářství. V úvahu by však mohla přijít pouze práce.
IV. Odpovědnost a iniciativa v celkovém hospodářském pohybu
V úzké souvislosti s problémem ekonomické kalkulace stojí otázka zodpovědnosti a iniciativy v podnicích, které patří společnosti. Dnes se všeobecně přiznává, že "...vyřazení volné iniciativy a individuální zodpovědnosti , které jsou základem úspěchů soukromého podnikání," představuje největší nebezpečí pro hospodářské organizace patřící společnosti.[12]
Většina socialistů tento problém mlčky obchází. Jiní veří, že ho vyřešili odkazem na otázku ředitelů akciových společností. Pod jejich vedením prý podniky vzkvétají, i když sami nejsou vlastníky výrobních prostředků. Když pak vstoupí na místo akcionářů jako vlastník výrobních prostředků společnost, nic se prý nezmění. Ředitelé prý nebudou pro společnosti pracovat o nic hůř než pro akcionáře.
Musíme rozlišovat dvě skupiny akciových společností a jim odpovídajících podnikových forem. V první skupině sestávající hlavně z menších společností se sdružuje k podnikání jen několik málo lidí; často jsou to dědicové zakladatele společnosti, často též bývalí konkurenti, kteří se spojili. Vlastní vedení a řízení celého podnikání je zde v rukou akcionářů samotných nebo jejich částí, která podniká v zájmu svém i svých spřízněných akcionářů: manželek, nezletilých atd. Ředitelé uplatňují rozhodující vliv buď jako členové správních a dozorčích rad, nebi i v některých formálně nenáročných funkcích. Na tom nemění nic ani okolnost, že se v některých případech část akciového kapitálu nachází v rukou finančního konsorcia nebo nějaké banky. Akciová společnost se tak ve skutečnosti liší od otevřené obchodní společnosti pouze svou právní formou.
U velkých akciových společnosti je tomu jinak. Tam se na vlastním vedení celého podnikání podílí pouze část akcionářů - velkoakcionáři. Ti mají v zásadě stejný zájem na úspěšném podnikání jako každý vlastník. Může se však stát, že mají jiné zájmy než velké množství malých akcionářů, kteří i když vlastní většina akciového kapitálu, jsou z vedení vyloučeni. Může pak dojít k vážným kolizím, když je podnikání vedeno jednostranně, v zájmu ředitelů, při čemž jsou poškozeni ostatní akcionáři. Ale ať je tomu jakkoli, jasné je, že skuteční vládci společností vedou obchody ve vlastním zájmu, ať už to je v intencích akcionářů, nebo nikoli. Z hlediska delšího období je pro solidního správce společnosti, kterému nejde pouze o dočasné zisky, všeobecně výhodné, zastupovat vždy zájmy akcionářů a vyhnout se manipulacím, které by je mohly poškodit. To platí v prvé řadě o bankách a finančních skupinách, které si nechtějí zahrávat s důvěrou svých klientů. To, že akciové společnosti vzkvétají, není tedy způsobeno pouze etickými důvody.
Všechno se úplně změní, dojde-li k zestátnění celého podniku. Tím, že přestanou působit materiální motivy soukromých jednotlivců, zmizí jejich hnací síla; pokud státní a komunální podniky nějak hospodářsky prosperují, pak je to jen proto, že převzaly ze soukromého podnikání způsob řízení nebo dík okolnosti, že u podnikatele, u něhož nakupují výrobní prostředky a suroviny, dochází k výrobním změnám a inovacím.
Dnes již, s přihlédnutím k celým staletím komunálních socializačních pokusů, se všeobecně uznává, že od společenských podniků nevychází žádný podnět k výrobním změnám a zlepšením, že se tyto podniky nedovedou přizpůsobit změnám v poptávce, že prostě představují mrtvý článek v organismu národního hospodářství. Veškeré pokusy vdechnout jim život byly až dosud marné. Zdálo se, že se toto dosáhne reformami v odměňování, že prý je třeba zainteresovat vedoucí podniků na výnosu, a že tak vznikne situace obdobná akciové společnosti. To je velký omyl. Vedoucí činitelé velkých akciových společností jsou svázáni se zájmy podniků, které spravují naprosto jinak, než tomu může být u podniků veřejných. Buď již jsou vlastníky nemalé částí akciového kapitálu, nebo doufají, že se jimi časem stanou. Mohou dále docílit zisky hrou na burze. Mají také vyhlídky, že své místo mohou zdědit nebo, přinejmenším, zajistit svým dedicům část jejich vlastního vlivu.
Typem, jemuž vděčí za svůj úspěch podniky založené na akciové formě, není pohodlný ředitel, podobající se svým způsobem myšlení a svým cítěním veřejným zaměstnancům, nýbrž mnohem spíše manažer zainteresovaný vlastnictvím akcii, či promotor a faiseur, tj. pravě ti, jejichž odstranění je cílem všech zespolečenšťovacích a zestátňovacích akcí. Když se používá podobných argumentů, vůbec nejde o nějakou důslednost v socialistickém slova smyslu, o úsilí o zajištění hospodářského řádu spočívajícího na socialistických základech.
Veškerý socialismus – i u Karla Marxe a jeho ortodoxních přívrženců – vychází z názoru, že v socialistickém společenství nemůže vzniknout protiklad mezi zájmy jednotlivců a celku. Každý se prý bude snažit o to, aby se podle svých nejlepších sil co nejvíc přičinil, neboť se podílí na výnosu celkové hospodářské činnosti. Námitka hovořící o tom, že pro jedince hraje jen malou úlohu, jestli je on sám pilný a horlivý, ale že spíše předpokládá, že by takoví mohli být ti druzí, není socialisty brána vůbec v úvahu, nebo jen v malé míře. Ti věří, že socialistické společenství může být postaveno na bází kategorického imperativu. Jak jednoduše si to představují ukazuje nejlépe Kautsky, když tvrdí: „Jestliže je socialismus společenským řádem, pak se v případe konfliktu lidské povahy se socialismem přizpůsobí lidská povaha, a nikoli socialismus“.[13] To je ovšem čirá utopie.
Všeobecně se naříká nad tím, že vedením společenských podniků chybí iniciativa. A je vyslovována naděje, že by mohla být změnami v organizaci práce rozvinuta. I to je vážný omyl. Řízení společenského podniku nelze svěřit do rukou pouze jedinému člověku, neboť jsou obavy, že by se mohl dopustit chyb, které by způsobily společnosti vážné škody. Pokud v kolegiích nebo na schvalování příslušných nadřízených míst, vytvářejí se tím pro osobní iniciativu určitá omezení. Kolegia jen zřídka inklinují k zavádění smělých inovací.
Nezdar svobodné iniciativy ve veřejném podnikání není způsoben nedostatky v organizaci, ale má své příčiny v samé podstatě veřejného podnikání. Nelze totiž přenést na nějakého úředníka bez ohledu na výši jeho postavení možnost volného disponování výrobními prostředky; a to tím méně, čím více je zainteresován na úspěšném plnění svých povinností. Za případné ztráty lze totiž volat nepříliš zámožného ředitele k odpovědnosti jen po etické stránce. Možnost materiálního přínosu a pouhý etický postih v případě ztrát jsou tak postaveny na roveň.
Naproti tomu vlastník nese sám zodpovědnost, poněvadž je to on, kdo zakouší na prvém místě škodu, která vznikne nesprávným řízením podniku. A právě v tom je charakteristický rozdíl mezi liberálním a socialistickým způsobem.
Poznámky:
1) Kautsky, Die soziale revolution I, 3. vydání, Berlín 1911, II. S. 1.
2) Viz Cuhel, Zur Lehre von den Bedurffnissen, Innsbruck 1907, s. 198.
3) K tomu Wieser, Ueber den Ursprung und die Hauptgesetze des wirtschaftlichen Wertes, Wien 1884, s. 185.
4) Viz Mises, Theories des Geldes und der Umlaufsmittel, Munchen und Leipzig 1912, s. 15, a tam citované práce.
5) Viz Gottl-Ottlilienfeld, Wirtshaft und Technik (Grundris der Sozialokonomik). II. Abteilung. Tubingen 1914, s. 216.
6) Tuto skutečnost také uznal Neurath (Durch die Kriegswirtschaft, Mníchov 1919, s. 216). Tvrdí, že každé úplné administrativní hospodářství je koneckonců naturální hospodářství. "Socializace," říká, " je tak pokračováním naturální hospodářství." Neurath přehlíží nepřekonatelné obtíže s ekonomickou kalkulací, které musejí vzniknout v socialistickém společenství.
7) B. Engels, Anti-Duhring. Praha : Svoboda 1952, s. 267-268.
11) Viz Böhm-Bawerk. Kapital und Kapitalzins. 3. Aufl. I. Abt. Innsbruck 1914, s.531.12) Podle Bežné zprávy socializační komise o otázce socializace těžby uhlí. Uzavřeno 15. února 1919. Berlín, 1919 s. 13.
13) Kautsky, Vorrende zu Atlanticus (Bauod). Produktion und Consum in Sozialstaat. Stuttgart, 1898, s. 14.
14) Bauer. Der Weg zum Sozialismus. Wien, 1919, s. 25.
➸
preklad J. Jakš
Článok po prvý krát vyšiel v roku 1920 pod názvom Die Wirtschaftsrechnung im sozialistischen Gemeinwesen
Dostupnú anglickú verziu nájdete tu https://mises.org/library/economic-calculation-socialist-commonwealth
Většina socialistů tento problém mlčky obchází. Jiní veří, že ho vyřešili odkazem na otázku ředitelů akciových společností. Pod jejich vedením prý podniky vzkvétají, i když sami nejsou vlastníky výrobních prostředků. Když pak vstoupí na místo akcionářů jako vlastník výrobních prostředků společnost, nic se prý nezmění. Ředitelé prý nebudou pro společnosti pracovat o nic hůř než pro akcionáře.
Musíme rozlišovat dvě skupiny akciových společností a jim odpovídajících podnikových forem. V první skupině sestávající hlavně z menších společností se sdružuje k podnikání jen několik málo lidí; často jsou to dědicové zakladatele společnosti, často též bývalí konkurenti, kteří se spojili. Vlastní vedení a řízení celého podnikání je zde v rukou akcionářů samotných nebo jejich částí, která podniká v zájmu svém i svých spřízněných akcionářů: manželek, nezletilých atd. Ředitelé uplatňují rozhodující vliv buď jako členové správních a dozorčích rad, nebi i v některých formálně nenáročných funkcích. Na tom nemění nic ani okolnost, že se v některých případech část akciového kapitálu nachází v rukou finančního konsorcia nebo nějaké banky. Akciová společnost se tak ve skutečnosti liší od otevřené obchodní společnosti pouze svou právní formou.
U velkých akciových společnosti je tomu jinak. Tam se na vlastním vedení celého podnikání podílí pouze část akcionářů - velkoakcionáři. Ti mají v zásadě stejný zájem na úspěšném podnikání jako každý vlastník. Může se však stát, že mají jiné zájmy než velké množství malých akcionářů, kteří i když vlastní většina akciového kapitálu, jsou z vedení vyloučeni. Může pak dojít k vážným kolizím, když je podnikání vedeno jednostranně, v zájmu ředitelů, při čemž jsou poškozeni ostatní akcionáři. Ale ať je tomu jakkoli, jasné je, že skuteční vládci společností vedou obchody ve vlastním zájmu, ať už to je v intencích akcionářů, nebo nikoli. Z hlediska delšího období je pro solidního správce společnosti, kterému nejde pouze o dočasné zisky, všeobecně výhodné, zastupovat vždy zájmy akcionářů a vyhnout se manipulacím, které by je mohly poškodit. To platí v prvé řadě o bankách a finančních skupinách, které si nechtějí zahrávat s důvěrou svých klientů. To, že akciové společnosti vzkvétají, není tedy způsobeno pouze etickými důvody.
Všechno se úplně změní, dojde-li k zestátnění celého podniku. Tím, že přestanou působit materiální motivy soukromých jednotlivců, zmizí jejich hnací síla; pokud státní a komunální podniky nějak hospodářsky prosperují, pak je to jen proto, že převzaly ze soukromého podnikání způsob řízení nebo dík okolnosti, že u podnikatele, u něhož nakupují výrobní prostředky a suroviny, dochází k výrobním změnám a inovacím.
Dnes již, s přihlédnutím k celým staletím komunálních socializačních pokusů, se všeobecně uznává, že od společenských podniků nevychází žádný podnět k výrobním změnám a zlepšením, že se tyto podniky nedovedou přizpůsobit změnám v poptávce, že prostě představují mrtvý článek v organismu národního hospodářství. Veškeré pokusy vdechnout jim život byly až dosud marné. Zdálo se, že se toto dosáhne reformami v odměňování, že prý je třeba zainteresovat vedoucí podniků na výnosu, a že tak vznikne situace obdobná akciové společnosti. To je velký omyl. Vedoucí činitelé velkých akciových společností jsou svázáni se zájmy podniků, které spravují naprosto jinak, než tomu může být u podniků veřejných. Buď již jsou vlastníky nemalé částí akciového kapitálu, nebo doufají, že se jimi časem stanou. Mohou dále docílit zisky hrou na burze. Mají také vyhlídky, že své místo mohou zdědit nebo, přinejmenším, zajistit svým dedicům část jejich vlastního vlivu.
Typem, jemuž vděčí za svůj úspěch podniky založené na akciové formě, není pohodlný ředitel, podobající se svým způsobem myšlení a svým cítěním veřejným zaměstnancům, nýbrž mnohem spíše manažer zainteresovaný vlastnictvím akcii, či promotor a faiseur, tj. pravě ti, jejichž odstranění je cílem všech zespolečenšťovacích a zestátňovacích akcí. Když se používá podobných argumentů, vůbec nejde o nějakou důslednost v socialistickém slova smyslu, o úsilí o zajištění hospodářského řádu spočívajícího na socialistických základech.
Veškerý socialismus – i u Karla Marxe a jeho ortodoxních přívrženců – vychází z názoru, že v socialistickém společenství nemůže vzniknout protiklad mezi zájmy jednotlivců a celku. Každý se prý bude snažit o to, aby se podle svých nejlepších sil co nejvíc přičinil, neboť se podílí na výnosu celkové hospodářské činnosti. Námitka hovořící o tom, že pro jedince hraje jen malou úlohu, jestli je on sám pilný a horlivý, ale že spíše předpokládá, že by takoví mohli být ti druzí, není socialisty brána vůbec v úvahu, nebo jen v malé míře. Ti věří, že socialistické společenství může být postaveno na bází kategorického imperativu. Jak jednoduše si to představují ukazuje nejlépe Kautsky, když tvrdí: „Jestliže je socialismus společenským řádem, pak se v případe konfliktu lidské povahy se socialismem přizpůsobí lidská povaha, a nikoli socialismus“.[13] To je ovšem čirá utopie.
Dejme tomu, že by se
skutečně měly splnit utopické představy, že se totiž v
socialistickém společenství bude každý snažit stejně, jako se
snaží dnes, tam kde je pod tlakem volné konkurence; pak je nutno
vyřešit problém jak se bude v socialistickém společenství,
které žádnou peněžní kalkulaci nezná, tato snaha měřit. Bez jasné představy
o hospodárnosti nelze hospodařit. Populární heslo říká, že
když se bude v společenských podnicích myslet méně byrokraticky
a více podnikatelsky, pak prý budou tyto podniky pracovat stejně
hospodárně jako soukromé. Jestliže budou na vedoucích místech
podnikatelé, výnosy prý rychle porostou. Jejich „obchodní
podnikavost“ však není v žádném případě izolovaný jev,
který by se dal podle libosti přenášet.
Podnikatelské
kvality nejdou povahovými rysy jednotlivce, které by se daly
zdědit, nebo získat studiem na
obchodní škole, spoluprací s nějakou firmou, nebo tím, že by po
určitou dobu sám podnikal. Podnikatelský způsob
myšlení a konání pramení u podnikatele z jeho postavení v
hospodářském procesu a s ním se také ztrácí. Jestliže je na
místo manažera společenského hospodářského podniku jmenován
úspěšný podnikatel, přinese si s sebou určité zkušenosti ze
svého dřívějšího postavení, kterých může nějaký čas
využívat. Nicméně tím, že vstupuje do společenské činnosti,
přestává být obchodníkem a stává se byrokratem jako každý
jiný úředník ve veřejných službách.
Podnikatele nedělá
znalost účetnictví, podniková organizace a obchodní
korespondence či ukončení obchodní školy, nýbrž jeho postavení
ve výrobním procesu, charakteristické tím, že spojuje zájmy
podniku s jeho zájmem osobním. Není proto žádným řešením,
jestliže Otto Bauer ve své nedávné práci navrhuje, aby ředitelé
ústřední národní banky, na něž by bylo přeneseno řízení
hospodářských procesu, byli jmenovaní kolegiem, ve kterém by
byli zástupci profesorského sboru obchodních škol.[14] Takto vybraní
ředitelé by sice mohli být ti nejmoudřejší a nejlepší lidé
jako Platonovi filosofové; ve svém postavení vůdců
socialistického společenství však už nemohou být podnikateli, i
když jimi předtím byli.
Všeobecně se naříká nad tím, že vedením společenských podniků chybí iniciativa. A je vyslovována naděje, že by mohla být změnami v organizaci práce rozvinuta. I to je vážný omyl. Řízení společenského podniku nelze svěřit do rukou pouze jedinému člověku, neboť jsou obavy, že by se mohl dopustit chyb, které by způsobily společnosti vážné škody. Pokud v kolegiích nebo na schvalování příslušných nadřízených míst, vytvářejí se tím pro osobní iniciativu určitá omezení. Kolegia jen zřídka inklinují k zavádění smělých inovací.
Nezdar svobodné iniciativy ve veřejném podnikání není způsoben nedostatky v organizaci, ale má své příčiny v samé podstatě veřejného podnikání. Nelze totiž přenést na nějakého úředníka bez ohledu na výši jeho postavení možnost volného disponování výrobními prostředky; a to tím méně, čím více je zainteresován na úspěšném plnění svých povinností. Za případné ztráty lze totiž volat nepříliš zámožného ředitele k odpovědnosti jen po etické stránce. Možnost materiálního přínosu a pouhý etický postih v případě ztrát jsou tak postaveny na roveň.
Naproti tomu vlastník nese sám zodpovědnost, poněvadž je to on, kdo zakouší na prvém místě škodu, která vznikne nesprávným řízením podniku. A právě v tom je charakteristický rozdíl mezi liberálním a socialistickým způsobem.
Poznámky:
1) Kautsky, Die soziale revolution I, 3. vydání, Berlín 1911, II. S. 1.
2) Viz Cuhel, Zur Lehre von den Bedurffnissen, Innsbruck 1907, s. 198.
3) K tomu Wieser, Ueber den Ursprung und die Hauptgesetze des wirtschaftlichen Wertes, Wien 1884, s. 185.
4) Viz Mises, Theories des Geldes und der Umlaufsmittel, Munchen und Leipzig 1912, s. 15, a tam citované práce.
5) Viz Gottl-Ottlilienfeld, Wirtshaft und Technik (Grundris der Sozialokonomik). II. Abteilung. Tubingen 1914, s. 216.
6) Tuto skutečnost také uznal Neurath (Durch die Kriegswirtschaft, Mníchov 1919, s. 216). Tvrdí, že každé úplné administrativní hospodářství je koneckonců naturální hospodářství. "Socializace," říká, " je tak pokračováním naturální hospodářství." Neurath přehlíží nepřekonatelné obtíže s ekonomickou kalkulací, které musejí vzniknout v socialistickém společenství.
7) B. Engels, Anti-Duhring. Praha : Svoboda 1952, s. 267-268.
11) Viz Böhm-Bawerk. Kapital und Kapitalzins. 3. Aufl. I. Abt. Innsbruck 1914, s.531.12) Podle Bežné zprávy socializační komise o otázce socializace těžby uhlí. Uzavřeno 15. února 1919. Berlín, 1919 s. 13.
13) Kautsky, Vorrende zu Atlanticus (Bauod). Produktion und Consum in Sozialstaat. Stuttgart, 1898, s. 14.
14) Bauer. Der Weg zum Sozialismus. Wien, 1919, s. 25.
➸
preklad J. Jakš
Článok po prvý krát vyšiel v roku 1920 pod názvom Die Wirtschaftsrechnung im sozialistischen Gemeinwesen
Dostupnú anglickú verziu nájdete tu https://mises.org/library/economic-calculation-socialist-commonwealth
