To, že socialismus nahradil liberalismus jakožto doktrina zastávaná velkou většinou pokrokářů, neznamená pouze, že lidé zapomněli na varování velkých liberálních myslitelů minulosti před důsledky kolektivismu. Stalo se to proto, že byli přesvědčeni o opaku toho, co tito mužové předpovídali.
Udivující je to, že socialismus, ve kterém bylo nejen záhy rozpoznáno největší ohrožení svobody, ale který zcela otevřeně začal jako reakce proti liberalismu francouzské revoluce, začal být všeobecně přijímán pod prapor svobody. Sotva kdo si nyní vzpomene, že socialismus byl ve svých počátcích otevřeně autoritářský.
Francouzští autoři, kteří položili základy moderního socialismu, neměli nejmenší pochyby, že jejich myšlenky může realizovat pouze silná doktrinářská vláda. Socialismus pro ně znamenal pokus "završit revoluci" uvědomělou reorganizací společnosti podle hierarchického principu a nastolení donucovací "duchovní moci".
Pokud jde o svobodu, nedělali zakladatelé socialismu se svými úmysly žádné okolky. Svobodu myšlení považovali za kořen zla ve společnosti 19. století a první moderní plánovač Saint-Simon dokonce upozorňoval, že s těmi, kdo nebudou poslouchat jím navrhovaný plánovací úřad, se bude "zacházet jako s dobytkem".
Pouze pod vlivem silných demokratických proudů, které předcházely revoluci r. 1848, začal socialismus nalézat spojence v silách svobody. Ale k tomuto novému "demokratickému socialismu" trvalo dlouho, než dokázal zapomenout na podezření svých předků. Nikdo neviděl jasněji než Tocqueville, že demokracie jako bytostně individualistická instituce je v nesmiřitelném konfliktu se socialismem:
"Demokracie rozšiřuje oblast individuální svobody (řekl Tocqueville v r. 1848), socialismus ji omezuje. Demokracie přikládá veškerou možnou hodnotu každému člověku, socialismus činí z každého člověka pouhého vykonavatele, pouhé číslo. Demokracie a socialismus mají společné pouze jedno slovo: rovnost. Všimněte si však rozdílu: zatímco demokracie hledá rovnost ve svobodě, socialismus hledá rovnost v omezování a v poslušnosti."
Aby tato podezření rozptýlil a aby do svého vozu zapřáhl nejsilnčjší z politických motivů, totiž "touhu po svobodě", začal socialismus v rostoucí míře využívat příslibu "nové svobody". Příchod socialismu měl být skokem z říše nutnosti do říše svobody. Měl přinést "ekonomickou svobodu", bez které již získaná politická svoboda není ničím, "co by stálo za to mít". Jenom socialismus byl schopen uskutečnit dovršení odvěkého zápasu za svobodu, ve kterém bylo dosažení politické svobody pouze prvním krokem.
Jemná změna ve významu, který byl slovu svoboda přiřčen, aby tento argument zněl přijatelně, je důležitá. Pro velké apoštoly politické svobody znamenalo toto slovo svobodu od donucování, svobodu od neomezené moci nad lidmi, uvolnění pout, která neponechávala jednotlivci žádnou volbu, ale jen poslušnost příkazů nadřízených, ke kterým byl připoután. Nově slibovaná svoboda však byla svobodou od nutnosti, vymaněním se z tlaku okolnosti, které nutně omezují možnost volby, třebaže pro některé mnohem více než pro jiné. Než bude člověk opravdu svobodný, je třeba rozbít "despotismus fyzických potřeb", uvolnit "omezení ekonomického systému".
Svoboda je v tomto smyslu samozřejmě jen jiným názvem pro moc nebo bohatství. I když byly přísliby této nové svobody často provázeny neodpovědnými sliby velkého růstu materiálního bohatství v socialistické společnosti, ekonomická svoboda se od takového absolutního dobytí lakotné přírody nečekala. Tento příslib ve skutečnosti znamenal, že zmizí velké rozdíly mezi různými lidmi, pokud jde o možnost volby. Poptávka po nové svobodě byla tak pouze jiným názvem pro starou poptávku po rovném rozdělení bohatství. Avšak nový název přinesl socialistům další slovo, jež měli společné s liberály, čehož plně využili. A ačkoli obě skupiny tohoto slova používaly v odlišném významu, jen málo lidí si toho povšimlo a ještě méně si položilo otázku, zdaje možné tyto dva druhy slibované svobody reálně kombinovat.
Nemůže být pochyb o tom, že příslib větší svobody se stal jednou z nejúčinnějších zbraní socialistické propagandy a že přesvědčení, že socialismus může přinést svobodu, bylo opravdové a upřímné. Avšak tragédii jen prohlubuje, když se ukáže, že to, co se nám slibovalo jako cesta ke svobodě, je ve skutečnosti široká cesta do otroctví.
Příslib větší svobody byl bezpochyby odpovědný za to, že socialistická cesta vábila stále více a více liberálů, že byl a liberalismu, a že se socialistům často dařilo uzurpovat samo jméno staré strany svobody. Socialismus byl velkou částí inteligence dychtivě přijat jako zjevný dědic liberální tradice: proto nepřekvapuje, má-li za nepředstavitelnou myšlenku, že by socialismus mohl vést k opaku svobody.
* * *
V posledních letech však byly staré obavy z nepředvídaných důsledků socialismu znovu nahlas formulovány z nejméně očekávaných míst. Jeden pozorovatel za druhým, přesto, že s tím ani v nejmenším nepočítali, když se s tímto tématem začali zabývat, byli ohromeni neobyčejnou podobností mnoha aspektů "fašismu" a "komunismu".
Zatímco si "pokrokáři" v této zemi i jinde nalhávali, že komunismus a fašismus jsou opačnými póly, začíná si stále více lidí klást otázku, zda tyto nové tyranie nejsou výsledkem týchž tendencí. I komunisté museli být poněkud otřeseni svědectvím Maxe Eastmanna, starého přítele Leninova, který byl nucen připustit, že "místo, aby byl lepší, je stalinismus horší než fašismus, krutější, barbarštější, nespravedlivější, nemorálnější, antidemokratičtější, nevykupitelný jakoukoli nadějí nebo svědomím", a že je "lepší označit ho za superfašismus"; a když týž autor zjišťuje, že "stalinismus je socialismus v tom smyslu, že je nevyhnutelným, i když nezamýšleným, politickým průvodcem nacionalizace a kolektivizace, které jsou součástí jeho plánu na vytvoření beztřídní společnosti", nabývají jeho závěry jasně na širším významu.
Eastmanův případ je snad nejpozoruhodnější, přece však není Eastman v žádném případě první nebo jediný sympatizující pozorovatel ruského experimentu, formulující podobné závěry. W. H. Chamberlin, který měl po dvanáct let příležitost vidět jako americký korespondent v Rusku vidět rozpad všech ideálů, shrnul o několik let dříve závěry svých studií v Rusku, Německu a Itálii do tvrzení, že "je jisté, že socialismus prokázal, alespoň svým počátkem, že tudy nevede cesta ke svobodě, nýbrž k diktatuře a kontradiktatuře, k občanské válce nejzběsilejšího druhu. Zdá se, že socialismus dosažený a udržovaný demokratickými prostředky patří definitivně do světa utopií". Podobně uzavírá britský autor F. A. Voigt poté, co mnoho let podrobně pozoroval jako zahraniční korespondent v Evropě, že "marxismus vedl k fašismu a nacionálnímu socialismu proto, že to ve všem podstatném fašismus a nacionální socialismus je". A Walter Lippmann dospěl k přesvědčení, že "generace, ke které patříme, se nyní ze zkušenosti učí, co se stane, když se lidé vzdají svobody a uchýlí se k donucovacímu způsobu organizace svých věcí. Ačkoli si slibovali bohatší život, ve skutečnosti se ho musí zříci; s tím, jak roste organizované řízení, společnosti a autoritářského principu v lidských záležitostech."
V publikacích z poslední doby by bylo možné najít mnoho podobných konstatování lidí, kteří to měli příležitost posoudit, zejména těch, kteří jako občané totalitních zemí transformaci prožili a jež vlastní zkušenost přiměla revidovat mnohá jejich nejdražší přesvědčení. Jako další příklad uveďme německého autora, který formuluje tytéž závěry snad ještě lépe než ti, které jsme už citovali.
"Úplné zhroucení přesvědčení o tom, že svobody a rovnosti lze dosáhnout pomocí marxismu (píše Peter Drucker), donutilo Rusko jít toutéž cestou k totalitní, čistě negativní, neekonomické společnosti nesvobody a nerovnosti, po které se vydalo Německo, Ne, že by komunismus a fašismus byl v podstatě totéž. Fašismus je stadiem, ke kterému dochází, když se komunismus ukázal být iluzí, a ten se iluzí ukázal být ve stalinistickém Rusku, stejně jako v předhitlerovském Německu."
Neméně příznačná je intelektuální historie mnoha nacistických a fašistických vůdců. Každému, kdo pozoroval růst těchto hnutí v Itálii nebo v Německu, musel být nápadný počet vedoucích představitelů, Mussolinim počínaje (a nevyjímaje Lavala a Quislinga), kteří začínali jako socialisté a končili jako fašisté nebo nacisté. A co platí o vůdcích, platí ještě více o prostých řadových členech hnutí. To, jak poměrně snadno může mladý komunista konvertovat v nacistu nebo naopak, bylo v Německu velmi dobře známo, a nejlépe to věděli propagandisté obou stran. Mnoho univerzitních učitelů si ve třicátých letech, když se angličtí a američtí studenti vraceli z kontinentu, nebylo jisto, zda se vracejí jako komunisté nebo fašisté; jisté bylo jen to, že nenáviděli západní liberální civilizaci.
Je ovšem pravda, že v Německu před rokem 1933 a v Itálii před rokem 1922 se komunisté s nacisty nebo fašisty střetávali častěji, než s příslušníky jiných stran. Soutěžili o podporu týchž mentálních typů a navzájem se nenáviděli za odpadlictví. Avšak jejich praxe ukazovala, jak blízce jsou si spřízněni. Pro ty i ony byl skutečným nepřítelem člověk, se kterým neměli nic společného, a u kterého neměli naději, že ho přesvědčí, totiž liberál starého typu. Zatímco pro nacistu je komunista a pro komunistu nacista a pro oba dva pak socialista potenciálním rekrutem ulitým ze správného kovu, oba vědí, třebaže naslouchali falešným prorokům, že nemůže být kompromisu mezi nimi a těmi, kteří věří v individuální svobodu.
Aby o tom nemohli pochybovat lidé svedeni oficiální propagandou obou stran, dovolte, abych uvedl ještě jedno zjištění autority mimo jakékoli podezření. V článku pod příznačným názvem "Znovuobjevení liberalismu" napsal Eduard Heimann, jeden z vůdců německého náboženského socialismu:
"Hitlerismus se prohlašoval za pravou demokracii a pravý socialismus a hrozná pravda je, že v takovém tvrzení je zrnko pravdy - nekonečně malé zrnko, jistě, ale rozhodně dost velké, aby posloužilo jako základ pro takové fantastické zvrácenosti. Hitlerismus jde dokonce ještě dál a prohlašuje, že plní úlohu ochránce křesťanství, a hrozná pravda je, že i tato hrubá dezinterpretace je schopná udělat určitý dojem. Avšak jeden fakt je ve vší té mlze naprosto jasný: Hitler nikdy netvrdil, že reprezentuje pravý liberalismus. Liberalismu se tak dostalo toho vyznamenání, že je to doktrína Hitlerem nejvíce nenáviděná."
Je třeba dodat, že tato nenávist měla jen malou příležitost projevit se v praxi, protože v době, kdy Hitler přišel k moci, byl liberalismus v Německu ve všech ohledech mrtev. A byl to socialismus, který ho zabil.
* * *
Zatímco mnohým z těch, kteří pozorovali přechod od socialismu k fašismu zblízka, byla souvislost obou systémů stále více zřejmá, většina lidí v této zemi stále věří, že socialismus a svoboda jsou slučitelné. Nemůže být pochyb o tom, že většina zdejších socialistů stále hluboce věří v liberální ideál socialismu a že by se zalekli a vzpamatovali, kdyby se přesvědčili, že uskutečnění jejich programu by znamenalo destrukci svobody.
Pouze pod vlivem silných demokratických proudů, které předcházely revoluci r. 1848, začal socialismus nalézat spojence v silách svobody. Ale k tomuto novému "demokratickému socialismu" trvalo dlouho, než dokázal zapomenout na podezření svých předků. Nikdo neviděl jasněji než Tocqueville, že demokracie jako bytostně individualistická instituce je v nesmiřitelném konfliktu se socialismem:
"Demokracie rozšiřuje oblast individuální svobody (řekl Tocqueville v r. 1848), socialismus ji omezuje. Demokracie přikládá veškerou možnou hodnotu každému člověku, socialismus činí z každého člověka pouhého vykonavatele, pouhé číslo. Demokracie a socialismus mají společné pouze jedno slovo: rovnost. Všimněte si však rozdílu: zatímco demokracie hledá rovnost ve svobodě, socialismus hledá rovnost v omezování a v poslušnosti."
Aby tato podezření rozptýlil a aby do svého vozu zapřáhl nejsilnčjší z politických motivů, totiž "touhu po svobodě", začal socialismus v rostoucí míře využívat příslibu "nové svobody". Příchod socialismu měl být skokem z říše nutnosti do říše svobody. Měl přinést "ekonomickou svobodu", bez které již získaná politická svoboda není ničím, "co by stálo za to mít". Jenom socialismus byl schopen uskutečnit dovršení odvěkého zápasu za svobodu, ve kterém bylo dosažení politické svobody pouze prvním krokem.
Jemná změna ve významu, který byl slovu svoboda přiřčen, aby tento argument zněl přijatelně, je důležitá. Pro velké apoštoly politické svobody znamenalo toto slovo svobodu od donucování, svobodu od neomezené moci nad lidmi, uvolnění pout, která neponechávala jednotlivci žádnou volbu, ale jen poslušnost příkazů nadřízených, ke kterým byl připoután. Nově slibovaná svoboda však byla svobodou od nutnosti, vymaněním se z tlaku okolnosti, které nutně omezují možnost volby, třebaže pro některé mnohem více než pro jiné. Než bude člověk opravdu svobodný, je třeba rozbít "despotismus fyzických potřeb", uvolnit "omezení ekonomického systému".
Svoboda je v tomto smyslu samozřejmě jen jiným názvem pro moc nebo bohatství. I když byly přísliby této nové svobody často provázeny neodpovědnými sliby velkého růstu materiálního bohatství v socialistické společnosti, ekonomická svoboda se od takového absolutního dobytí lakotné přírody nečekala. Tento příslib ve skutečnosti znamenal, že zmizí velké rozdíly mezi různými lidmi, pokud jde o možnost volby. Poptávka po nové svobodě byla tak pouze jiným názvem pro starou poptávku po rovném rozdělení bohatství. Avšak nový název přinesl socialistům další slovo, jež měli společné s liberály, čehož plně využili. A ačkoli obě skupiny tohoto slova používaly v odlišném významu, jen málo lidí si toho povšimlo a ještě méně si položilo otázku, zdaje možné tyto dva druhy slibované svobody reálně kombinovat.
Nemůže být pochyb o tom, že příslib větší svobody se stal jednou z nejúčinnějších zbraní socialistické propagandy a že přesvědčení, že socialismus může přinést svobodu, bylo opravdové a upřímné. Avšak tragédii jen prohlubuje, když se ukáže, že to, co se nám slibovalo jako cesta ke svobodě, je ve skutečnosti široká cesta do otroctví.
Příslib větší svobody byl bezpochyby odpovědný za to, že socialistická cesta vábila stále více a více liberálů, že byl a liberalismu, a že se socialistům často dařilo uzurpovat samo jméno staré strany svobody. Socialismus byl velkou částí inteligence dychtivě přijat jako zjevný dědic liberální tradice: proto nepřekvapuje, má-li za nepředstavitelnou myšlenku, že by socialismus mohl vést k opaku svobody.
* * *
V posledních letech však byly staré obavy z nepředvídaných důsledků socialismu znovu nahlas formulovány z nejméně očekávaných míst. Jeden pozorovatel za druhým, přesto, že s tím ani v nejmenším nepočítali, když se s tímto tématem začali zabývat, byli ohromeni neobyčejnou podobností mnoha aspektů "fašismu" a "komunismu".
Zatímco si "pokrokáři" v této zemi i jinde nalhávali, že komunismus a fašismus jsou opačnými póly, začíná si stále více lidí klást otázku, zda tyto nové tyranie nejsou výsledkem týchž tendencí. I komunisté museli být poněkud otřeseni svědectvím Maxe Eastmanna, starého přítele Leninova, který byl nucen připustit, že "místo, aby byl lepší, je stalinismus horší než fašismus, krutější, barbarštější, nespravedlivější, nemorálnější, antidemokratičtější, nevykupitelný jakoukoli nadějí nebo svědomím", a že je "lepší označit ho za superfašismus"; a když týž autor zjišťuje, že "stalinismus je socialismus v tom smyslu, že je nevyhnutelným, i když nezamýšleným, politickým průvodcem nacionalizace a kolektivizace, které jsou součástí jeho plánu na vytvoření beztřídní společnosti", nabývají jeho závěry jasně na širším významu.
Eastmanův případ je snad nejpozoruhodnější, přece však není Eastman v žádném případě první nebo jediný sympatizující pozorovatel ruského experimentu, formulující podobné závěry. W. H. Chamberlin, který měl po dvanáct let příležitost vidět jako americký korespondent v Rusku vidět rozpad všech ideálů, shrnul o několik let dříve závěry svých studií v Rusku, Německu a Itálii do tvrzení, že "je jisté, že socialismus prokázal, alespoň svým počátkem, že tudy nevede cesta ke svobodě, nýbrž k diktatuře a kontradiktatuře, k občanské válce nejzběsilejšího druhu. Zdá se, že socialismus dosažený a udržovaný demokratickými prostředky patří definitivně do světa utopií". Podobně uzavírá britský autor F. A. Voigt poté, co mnoho let podrobně pozoroval jako zahraniční korespondent v Evropě, že "marxismus vedl k fašismu a nacionálnímu socialismu proto, že to ve všem podstatném fašismus a nacionální socialismus je". A Walter Lippmann dospěl k přesvědčení, že "generace, ke které patříme, se nyní ze zkušenosti učí, co se stane, když se lidé vzdají svobody a uchýlí se k donucovacímu způsobu organizace svých věcí. Ačkoli si slibovali bohatší život, ve skutečnosti se ho musí zříci; s tím, jak roste organizované řízení, společnosti a autoritářského principu v lidských záležitostech."
V publikacích z poslední doby by bylo možné najít mnoho podobných konstatování lidí, kteří to měli příležitost posoudit, zejména těch, kteří jako občané totalitních zemí transformaci prožili a jež vlastní zkušenost přiměla revidovat mnohá jejich nejdražší přesvědčení. Jako další příklad uveďme německého autora, který formuluje tytéž závěry snad ještě lépe než ti, které jsme už citovali.
"Úplné zhroucení přesvědčení o tom, že svobody a rovnosti lze dosáhnout pomocí marxismu (píše Peter Drucker), donutilo Rusko jít toutéž cestou k totalitní, čistě negativní, neekonomické společnosti nesvobody a nerovnosti, po které se vydalo Německo, Ne, že by komunismus a fašismus byl v podstatě totéž. Fašismus je stadiem, ke kterému dochází, když se komunismus ukázal být iluzí, a ten se iluzí ukázal být ve stalinistickém Rusku, stejně jako v předhitlerovském Německu."
Neméně příznačná je intelektuální historie mnoha nacistických a fašistických vůdců. Každému, kdo pozoroval růst těchto hnutí v Itálii nebo v Německu, musel být nápadný počet vedoucích představitelů, Mussolinim počínaje (a nevyjímaje Lavala a Quislinga), kteří začínali jako socialisté a končili jako fašisté nebo nacisté. A co platí o vůdcích, platí ještě více o prostých řadových členech hnutí. To, jak poměrně snadno může mladý komunista konvertovat v nacistu nebo naopak, bylo v Německu velmi dobře známo, a nejlépe to věděli propagandisté obou stran. Mnoho univerzitních učitelů si ve třicátých letech, když se angličtí a američtí studenti vraceli z kontinentu, nebylo jisto, zda se vracejí jako komunisté nebo fašisté; jisté bylo jen to, že nenáviděli západní liberální civilizaci.
Je ovšem pravda, že v Německu před rokem 1933 a v Itálii před rokem 1922 se komunisté s nacisty nebo fašisty střetávali častěji, než s příslušníky jiných stran. Soutěžili o podporu týchž mentálních typů a navzájem se nenáviděli za odpadlictví. Avšak jejich praxe ukazovala, jak blízce jsou si spřízněni. Pro ty i ony byl skutečným nepřítelem člověk, se kterým neměli nic společného, a u kterého neměli naději, že ho přesvědčí, totiž liberál starého typu. Zatímco pro nacistu je komunista a pro komunistu nacista a pro oba dva pak socialista potenciálním rekrutem ulitým ze správného kovu, oba vědí, třebaže naslouchali falešným prorokům, že nemůže být kompromisu mezi nimi a těmi, kteří věří v individuální svobodu.
Aby o tom nemohli pochybovat lidé svedeni oficiální propagandou obou stran, dovolte, abych uvedl ještě jedno zjištění autority mimo jakékoli podezření. V článku pod příznačným názvem "Znovuobjevení liberalismu" napsal Eduard Heimann, jeden z vůdců německého náboženského socialismu:
"Hitlerismus se prohlašoval za pravou demokracii a pravý socialismus a hrozná pravda je, že v takovém tvrzení je zrnko pravdy - nekonečně malé zrnko, jistě, ale rozhodně dost velké, aby posloužilo jako základ pro takové fantastické zvrácenosti. Hitlerismus jde dokonce ještě dál a prohlašuje, že plní úlohu ochránce křesťanství, a hrozná pravda je, že i tato hrubá dezinterpretace je schopná udělat určitý dojem. Avšak jeden fakt je ve vší té mlze naprosto jasný: Hitler nikdy netvrdil, že reprezentuje pravý liberalismus. Liberalismu se tak dostalo toho vyznamenání, že je to doktrína Hitlerem nejvíce nenáviděná."
Je třeba dodat, že tato nenávist měla jen malou příležitost projevit se v praxi, protože v době, kdy Hitler přišel k moci, byl liberalismus v Německu ve všech ohledech mrtev. A byl to socialismus, který ho zabil.
* * *
Zatímco mnohým z těch, kteří pozorovali přechod od socialismu k fašismu zblízka, byla souvislost obou systémů stále více zřejmá, většina lidí v této zemi stále věří, že socialismus a svoboda jsou slučitelné. Nemůže být pochyb o tom, že většina zdejších socialistů stále hluboce věří v liberální ideál socialismu a že by se zalekli a vzpamatovali, kdyby se přesvědčili, že uskutečnění jejich programu by znamenalo destrukci svobody.
Tento problém je však tak málo identifikován, nesmiřitelné myšlenky žijí tak snadno pohromadě, že stále můžeme slyšet, jak se seriózně diskutuje o rozporných temínech, jako je "individualistický socialismus". Je-li toto stav mysli, který nás pohání do nového světa, není nic naléhavějšího, než abychom vážně prozkoumali skutečný smysl vývoje, který proběh! jinde. Ačkoli naše závěry pouze potvrdí obavy, které už vyslovili jiní, důvody, proč tento vývoj není možné považovat za náhodný, se neukáží, jestliže do hloubky neprozkoumáme hlavní aspekty této přeměny společenského života.
Tomu, že demokratický socialismus, velká utopie několika posledních generací, není toliko nedosažitelný, nýbrž že usilujeme-li o něj, dospějeme k něčemu tak naprosto odlišnému, že jen málokteří z těch, kdo si ho nyní přejí, by byli ochotni přijmout jeho důsledky, uvěří mnozí lidé teprve tehdy, až se souvislost ukáže ve všech svých aspektech jako holý fakt.
Preklad Tomáš Ježek
Preklad Tomáš Ježek
