Filozofii demokracie osmnáctého století lze podat v podobě následující definice: demokratická metoda je institucionální zřízení, které umožňuje provádět politická rozhodnutí a konat obecné dobro prostřednictvím volených jedinců, jež se shromažďují, aby naplňovali vůli lidu, který si je zvolil.
Podívejme se, co tato definice naznačuje.
Vzhledem k tomu, že se všichni lidé musí alespoň v principu shodnout, existuje nutně i Obecná Vůle lidu (= vůle všech rozumných jedinců) a její význam se kryje s obecným dobrem, zájmem, blahobytem čí štěstím. S výjimkou hlouposti a nekalých zájmů je tu jen jedna věc, která může vést k nesouhlasu a vysvětlovat opozici, a tou je rychlost, s jakou má být dosaženo cíle, který jako takový je bezmála všem společný. Všichni členové společnosti jsou si tohoto cíle vědomi, znají své názory, rozlišují, co je dobré a co špatné, aktivně a odpovědně zavrhují to špatné a rozhodují se ve prospěch dobrého a všichni pak společně řídí věci veřejné.
II. Vůle lidu a vůle jednotlivce
Jakkoliv mohou být argumenty proti výše zmíněnému pojetí vůle lidu přesvědčivé, nebrání nám v tom, abychom vytvořili pojetí jiné a realističtější.
Tvrdí se, že existuje Obecné Dobro, které představuje orientační bod politiky. Lze jej vždy snadno definovat a každý normální člověk je schopen ho prostřednictvím racionální argumentace pochopit.
Neexistuje proto žádná omluva pro ty, kteří to nesvedou, a to, že se fakticky vyskytují lidé, kteří ho nevidí, lze přičíst na vrub jediné omezenosti — která může být odstraněna — hlouposti a protispolečenským zájmům.
Navíc obecné dobro v sobě nese jasné odpovědi na všechny otázky, takže každou společenskou skutečnost a každé přijaté opatření lze s odkazem na něj zařadit do kategorie „dobrých" nebo „špatných".
Navíc obecné dobro v sobě nese jasné odpovědi na všechny otázky, takže každou společenskou skutečnost a každé přijaté opatření lze s odkazem na něj zařadit do kategorie „dobrých" nebo „špatných".
Vzhledem k tomu, že se všichni lidé musí alespoň v principu shodnout, existuje nutně i Obecná Vůle lidu (= vůle všech rozumných jedinců) a její význam se kryje s obecným dobrem, zájmem, blahobytem čí štěstím. S výjimkou hlouposti a nekalých zájmů je tu jen jedna věc, která může vést k nesouhlasu a vysvětlovat opozici, a tou je rychlost, s jakou má být dosaženo cíle, který jako takový je bezmála všem společný. Všichni členové společnosti jsou si tohoto cíle vědomi, znají své názory, rozlišují, co je dobré a co špatné, aktivně a odpovědně zavrhují to špatné a rozhodují se ve prospěch dobrého a všichni pak společně řídí věci veřejné.
Je pravda, že řízení některých záležitostí vyžaduje specifické schopností a odbornost, a tudíž musí být svěřeno patřičným specialistům. To ale neovlivňuje samotný princip, neboť tito specialisté jen vykonávají vůli lidu stejně, jako lékař vykonává vůli pacienta, který se chce uzdravit. Je ovšem také pravda, ať už jde o společenství malé, nebo velké, ale především tam, kde došlo k dělbě práce, že je velmi nepraktické, aby se v každé záležitosti a-kvůli účasti na vládě vždy scházel každý s každým. Je vhodnější nechávat na jednotlivých občanech jen ta nejdůležitější rozhodnutí, ke kterým se mohou vyjádřit třeba v referendu, a ostatní přenechat na voleném výboru, řekněme shromáždění nebo parlamentu, jehož členové jsou vybíráni v lidovém hlasování. Tento výbor nebo skupina delegátů nezastupuje lid, jak jsme již viděli, v právním slova smyslu, ale ve smyslu méně formálním - vyjadřuje, odráží nebo přestavuje vůli voličů. Z praktického hlediska by i se tento výbor vzhledem ke své velikosti mohl rozdělit na menší jednotky odpovídající jednotlivým oblastem veřejných záležitostí. A konečně mezi těmito menšími výbory existuje jeden, který má na starosti obecný cíl a který se zabývá běžnou administrativou. Můžeme mu říkat kabinet nebo s: vláda, v jejímž čele stojí generální tajemník neboli obětní beránek, takzvaný ministerský předseda.(1)
Souhlasíme-li se všemi předpoklady této teorie politického zřízení — i s tím, co z ní vyplývá -, pak demokracie získá zcela jednoznačný význam, a zůstává tedy jedině problém, jak ji nastolit. Stačí překonat rozpaky vyvolané některými logickými vývody a můžeme dodat, že demokratické zřízení je nejen to nejlepší ze všech možných, ale jen málokdo by uvažoval o jiném. Je nicméně zřejmé, že zmíněné předpoklady vycházejí ze skutečností, které bychom nejprve museli dokázat, abychom došli k takovým závěrům. Daleko jednodušší je vyvrátit je.
Za prvé, neexistuje jednoznačně definované obecné dobro, na kterém by se všichni lidé shodli, nebo které by přijali pod tíhou racionálních argumentů. Není tomu tak proto, že někteří jedinci touží po něčem, co se od tohoto dobra odlišuje, ale z daleko významnější skutečnosti, že pro různé jednotlivce a skupiny znamená obecné dobro něco jiného. Tato skutečnost, která utilitaristickému, omezenému vidění světa lidských hodnot uniká, bude příčinou rozdílnosti v zásadních otázkách: tu není možné smířit racionální argumentací, protože nejvyšší hodnoty — naše chápání žádoucí podoby života a společnosti - stojí mimo čistě logické uvažování. V některých případech je možné ryto rozdílnosti překlenout kompromisem, v jiných je to nemožné. Ty Američany, kteří říkají, „chceme, aby se tato země až po zuby ozbrojila a aby bojovala za to, co my považujeme za správné pro celou planetu" a ty, kteří říkají, „chceme, aby tato země řešila jen své vlastní problémy, jedině tak totiž poslouží lidstvu", dělí nepřekonatelné rozdíly pramenící z nejvyšších hodnot, které by kompromis jen zmrzačil a znehodnotil.
Za druhé, i když by dostatečně jasné definované obecné dobro, například jako utilitářské maximum ekonomické spokojenosti(2), bylo přijatelné pro všechny, nevyplynulo by z toho ani v nejmenším stejně jasné řešení jednotlivých problémů. Názory na ně se mohou lišit natolik, že vyvolají „zásadní" rozkol týkající se samotných cílů. Problémy spojené s upřednostněním spokojenosti pokolení současných či budoucích i otázka volby kapitalismu nebo socialismu by zůstaly otevřené, i kdyby se ze všech občanů stali utilitaristé. Všichni si přejí být „zdraví", ale stále se neshodnou ohledně očkování nebo vasektomie. A tak podobně.
Utilitarističtí otcové demokratické doktríny neviděli, jak je toto všechno důležité, prostí proto, že nikdo z nich nepředpokládal, že by došlo k zásadním změnám v ekonomice a v návycích buržoazní společnosti. Neviděli daleko za horizont majitele železářství osmnáctého století.
Za třetí, zvážíme-li závěry obou předchozích tvrzení, pojem vůle lidu neboli volonté générale, který si utilitaristé přivlastnili, se rozplyne jako mlha. Je s ním totiž spojen předpoklad existence přesně definovaného a všem zřejmého obecného dobra. Na rozdíl od romantiků utilitaristé neměli ani ponětí o té napůl mystické a svou vlastní vůlí obdařené entitě - o „duši lidu", jejíž důležitost historická Škola právní vědy tak zveličila. Vůli lidu prostě odvozovali od vůle jednotlivce. Ale pokud neexistuje těžiště obecného dobra, k němuž přinejmenším dlouhodobě směřuje vůle všech jedinců, nemůžeme si představit „přirozenou" volonté générale tohoto typu.
Utilitaristické těžiště na jedné straně spojuje vůli jednotlivců, stmeluje ji ve vůli veškerého lidu prostřednictvím racionální diskuse, na druhé straně propůjčuje vůli lidu výlučnou etickou důstojnost, která přechází na klasické demokratické přesvědčení. Toto přesvědčení nespočívá jen v uctívání vůle lidu jako takové, ale vychází z určitých úvah o „přirozeném" cíli této vůle, jehož existenci potvrzuje utilitaristické zdůvodnění. Jakmile myšlenka obecného dobra selže, existence i důstojnost takové volonté générale jsou ty tam. Oba pilíře klasické doktríny se rozpadnou na prach.
II. Vůle lidu a vůle jednotlivce
Jakkoliv mohou být argumenty proti výše zmíněnému pojetí vůle lidu přesvědčivé, nebrání nám v tom, abychom vytvořili pojetí jiné a realističtější.
Nebudu zpochybňovat ani opravdovost, ani důležitost socio-psychologických skutečnosti, které máme na mysli, když hovoříme o vůli národa. Jejich analýza je jistě nezbytným předpokladem k úspěšnému vyřešení problému demokracie. Bude ale lepší se tohoto termínu příliš nedržet, protože jakmile zbavíme vůli lidu její utilitaristické konotace, nejenže tvoříme jinou teorii, ale dokonce teorii týkající se i zcela jiné problematiky. Musíme se střežit léček nastražených na cestě těch obránců demokracie, kteří pod tíhou důkazů souhlasné přijímají stále více faktů demokratického procesu, nicméně se snaží výsledky tohoto procesu promazat olejem z osmnáctého století.
Přestože je možno říct, že z neuvěřitelně složité směsice situací, vůle, vlivu, akce a reakce jednotlivců a skupin vtažených do „demokratického procesu", vyplývá jakási podoba obecné vůle či veřejného mínění, výsledkem není racionální jednota ani racionální opodstatnění. To první znamená, že ačkoliv z úhlu pohledu analytika není demokratický proces vyloženě chaotický (pro analytika není chaotické nic, co je možné podřídit zásadám objasňováni), jeho výsledek sám o sobě nemá ten význam - ledaže úplnou náhodou —, jaký by měla například realizace nějakého cíle nebo myšlenky. To druhé znamená, že vzhledem k tomu, že tato vůle jíž neodpovídá žádnému „dobru", chce-li si s ohledem na dosažené výsledky dělat nároky na etickou důstojnost, musí ustoupit bezvýhradné důvěře v demokratickou formu vlády, víře, která by z principu měla být nezávislá na atraktivitě výsledku. Takové stanovisko ale není jednoduché zastávat a když už se pro něj rozhodneme tím, že opustíme myšlením utilitaristického obecného dobra, budeme muset vyřešit celou řadu problémů.
Přestože je možno říct, že z neuvěřitelně složité směsice situací, vůle, vlivu, akce a reakce jednotlivců a skupin vtažených do „demokratického procesu", vyplývá jakási podoba obecné vůle či veřejného mínění, výsledkem není racionální jednota ani racionální opodstatnění. To první znamená, že ačkoliv z úhlu pohledu analytika není demokratický proces vyloženě chaotický (pro analytika není chaotické nic, co je možné podřídit zásadám objasňováni), jeho výsledek sám o sobě nemá ten význam - ledaže úplnou náhodou —, jaký by měla například realizace nějakého cíle nebo myšlenky. To druhé znamená, že vzhledem k tomu, že tato vůle jíž neodpovídá žádnému „dobru", chce-li si s ohledem na dosažené výsledky dělat nároky na etickou důstojnost, musí ustoupit bezvýhradné důvěře v demokratickou formu vlády, víře, která by z principu měla být nezávislá na atraktivitě výsledku. Takové stanovisko ale není jednoduché zastávat a když už se pro něj rozhodneme tím, že opustíme myšlením utilitaristického obecného dobra, budeme muset vyřešit celou řadu problémů.
Především jsme stále svazováni praktickou nutností připisovat vůli jednotlivce zcela nerealistickou nezávislost a racionální hodnotu. Chceme-li argumentovat tím, že vůle občanů sama o sobě je politickým faktorem hodným respektování, musíme nejdříve dokázat, že existuje. Jinými slovy, musí to být něco více než blíže neurčená snůška nejasných přání, která prosvítají ze sloganů a nesprávných dojmů. Každý by musel přesné vědět, za Čím si stojí a na čem mu záleží. K uskutečnění této přesně určené vůle by byla nezbytná schopnost sledovat a správně vykládat fakta, která jsou všem bezprostředně dostupná, a kriticky selektovat informace týkající se faktů, které jsou takovému pozorování skryté. A nakonec z této přesně definované vůle a z ověřených faktů by bylo nutno logickou dedukcí dojít k jasnému a pohotovému řešení specifických problémů, a přitom s tak vysokým stupněm efektivity, aby názor jednoho člověka mohl být uznán bez křiklavě absurdního přehánění za více méně stejně dobrý jako názor kohokoliv jiného.(3) A průměrný občan by se toho všeho musel zhostit sám a nesměl by podlehnout nátlakovým skupinám a propagandě(4), protože akty vůle a závěry; které jsou voličstvu vnucovány, se samozřejmě nedají považovat za výsledek demokratického procesu. Odpovědí na otázku, zda jsou tyto podmínky splněny natolik, aby umožnily fungování demokracie, nesmí být ledabylé ano, ale ani stejně ledabylé ne. Může jí být pouze pracné vyhodnocení spleti protichůdných důkazů.
Než se do něj pustíme, chci se ujistit, že čtenář si je vědom jedné věcí, kterou jsme se již zabývali. Opakuji tedy, že i kdyby názory a přání jednotlivých občanů byly dokonale jasnými a nezávislými danostmi využívanými v demolcratickém procesu a i kdyby všichni jednali na jejich základě ideálně racionálně a pohotově, naprosto by to ještě neznamenalo, že politiclcá rozhodnutí vytvořená v průběhu tohoto procesu z materiálu individuálních aktů vůle musí nutně představovat něco, co je možné v nějakém přesvědčivém smyslu označit za vůli lidu. je nejen možné, ale i pravděpodobné, že politiclcá rozhodnutí beroucí v úvahu vůli lidu příliš rozdrobenou na jednodivé vůle občanů se nebudou shodovat s tím, co „lidé opravdu chtějí". Nelze ani tvrdit, že i když výsledkem nebude přesně to, co chtějí, dostane se jim alespoň „přijatelného kompromisu", K tomu samozřejmě dojít může. Pravděpodobnost, že se tak stane, bude nejvěfií u problémů kvantitativního rázu nebo u těch, které se dají odstupňovat — napříldad u otázky, kolik prostředků vyčlenit pro nezaměstnané, za předpokladu, že je každý ochoten pro tento cíl přinést nějaké výdaje. Avšak u problému rázu Icvalitativního, jako je napříldad rozhodnutí, zda pronásledovat leacíře nebo vstoupit do války, může být výsledek demokratického postupu z různých důvodů nepřijatelný pro všechny občany, zatímco rozhodnutí vnucené nedemokratickou institucí se může ukázat daleko přijatelnějším.
Ukážeme si to na příkladu.
Domnívám se, že mohu nazvat Napoleonovu vládu v době, kdy byl prvním konzulem, vojenskou diktaturou. Jedním z nejpalčivějších politických problémů bylo dosažení náboženské stability, která by uklidnila chaos, jenž po sobě zanechala revoluce a direktorium a přinesla klid do miliónů srdcí. Napoleon toho dosáhl řadou mistrovských tahů, které vyvrcholily podepsáním konkordátu s papežem (1801) a „organických artikulů" (1802), smiřovaly to, co se zdálo nesmiřitelné — dávaly přiměřenou míru náboženské svobody a zároveň rozhodně posilovaly státní moc. Napoleon reorganizoval francouzskou katolickou církev a změnil její financování, vyřešil choulostivou otázku „konstituč-ního" duchovenstva a nový systém nastolil s nevídanou efektivitou a bez větších třenic. Pokud bylo kdy možné tvrdit, že lidé opravdu chtějí něco určitého, jsou tyto kroky nejlepším příldadem z historie. To musí být jasné komukoliv, kdo se podívá na třídní strukturu francouzské společnosti té doby, a potvrzuje to skutečnost, že Napoleonova náboženská politika výrazně přispěla k téměř univerzální oblíbenosti jeho konzulátu. Lze velmi těžko říci, jak by bylo možno takového výsledku dosáhnout demokratickou cestou. Proticírkevní nálady nevymizely a rozhodně se neomezovaly jen na poražené jakobíny. Lidé s taliovými postoji a jejich vůdcové by rozhodně nebyli přistoupili na takový kompromis(5). Na druhé straně spektra se postupně zvedala vlna hněvivého katolicismu. Lidé, kteří cítili tímto způsobem a představitelé, závislí na jejich dobré vůli, by se určitě nebyli zastavili před omezeními, která ukládala Napoleonova politika. Určitě by se jim nepodařilo provádět tak rozhodnou politiku vůči Svaté stolici, která by s ohledem na to, jak by se věci vyvíjely, neměla důvod ustoupit. A odhodlání rolníků, kteří více než cokoliv jiného chtěli své kněze, kostely a procesí, by bylo ochromeno přirozeným strachem z toho, že by revoluční řešení pozemkové otázky mohlo být ohroženo, jakmile by se duchovenstvo (především biskupové) znovu vyhouplo do sedla. Snaha o demokratické řešení by pravděpodobně ustrnula na mrtvém bodě nebo by vyústila v nekonečný zápas, a tím i rostoucí podráždění. Ale Napoleon byl schopen najít rozumné řešení právě proto, že všechny skupiny, které nemohly dospět ke společné dohodě 2 vlastní vůle, mohly a byly ochotny přijmout řešení, které jim bylo nařízeno.
Nejedná se samozřejmě o ojedinělý případ(6). Jsou-li výsledky vlády dlouhodobě uspokojivé pro většinu lidí, pak vláda pro lidi úspěšně složila zkoušku tam, kde by vláda lidu podle klasické doktríny demokracie pravděpodobně neuspěla.
Zbývá odpovědět na otázku týkající se jednoznačnosti a nezávislosti vůle voliče, jeho schopnosti pozorovat, vyhodnocovat fakty a pohotově a jasně z nich vyvozovat závěry. Je to spíše předmětem sociální psychologie, který bychom mohli uvést pod hlavičkou „Lidská přirozenost v politice"(7).
Ve druhé polovině osmnáctého století, dokonce ještě před Théodu-le Ribotem a Sigmundem Freudem, postupně slábla představa o lidské osobnosti jako o homogenním celku a o jednoznačně interpretovatelné vůli, která je hybatelem lidského jednání. Tyto ideje ztrácely na důležitostí především na poli sociální vědy, kde vzbuzoval stále větší pozornost mimoracionální a iracionální prvek lidského chování, jak to dosvědčuje například Paretovo dílo Myslení a společnost. Z rozličného důkazového materiálu, který se nahromadil v neprospěch hypotézy o racionalitě, vybereme jen dva příklady.
Jedním z nich — navzdory pečlivějším pozdějším pracím — je Gustave Le Bon, zakladatel a první skutečný představitel psychologie davu (psychologie des fiiiles)(8). Je pravda, Že až příliš zdůrazňoval, jak lidské chování ovlivňuje dav, a především to, že ve stavu rozrušení padají morální zábrany a mizí civilizovaný způsob myšlení a cítění, náhle se objevují záchvaty primitivního chování, infantilismu a zločinecké sklony, ale přiměl nás, abychom se zamysleli nad hroznými fakty, o nichž všichni věděli, ale zavírali před nimi oči. Zasadil také ránu představám o lidské přirozenosti, která je základem klasické doktríny demokracie a demokratielrých představ o revoluci. Bezpochyby lze namítat, že těmto teoriím chybí faktické opodstatnění, protože například zcela nevystihují běžné chování anglického nebo anglo-amerického davu. Ta nejslabší místa Le Bonových závěrů vyzdvihovali především ti, kterým zmíněné vývody tohoto oboru sociální psychologie nebyly příjemné. Na druhé straně nesmíme zapomínat, že psychologie davu se v žádném případě neomezuje jen na lůzu, která dělá výtržnosti v užitých uličkách latinské čtvrti. Každý parlament, každý výbor, každá válečná rada skládající se z tuctu šedesátiletých generálů má, i když v malé míře, některé z rysů, které jsou tak jasně patrné na davu - snížený smysl pro zodpovědnost, sníženou schopnost uvažování a větší náchylnost k nelogickému chování. Navíc se tento jev nevztahuje jen na fyzickou přítomnost lidí v davu. Čtenáři novin, rozhlasoví posluchači, členové strany nemusí být fyziclty přítomni, a přitom je jednoduché z nich vytvořit psychologický dav a dostat je do takového stavu zuřivosti, že pokus o racionální argumentaci jen podpoří animální instinkty.
Druhý příklad hovořící proti hypotéze racionality, který chci zmínit, je daleko skromnější, nevede ke krveprolití, jen k nesmyslu. Ekonomové se naučili pozorovat skutečnost, která je zajímá, daleko pozorněji a zjistili, ze i v naprosto normálním běhu života se spotřebitelé nechovají tak, jak by podle učebnic ekonomie měli. Na jedné straně nejsou jejich přání vůbec jednoznačná a chování, vyplývající z jejich tužeb, naprosto nem racionální a pohotové. Na druhé straně jsou natolik přístupní vlivu reklamy a jiných přesvědčovacích metod, že to vypadá, že výrobci jim často diktují, jak se mají chovat, spis než aby se jejich přáními nechali vést. Metody úspěšné reklamy jsou v tomto ohledu velmi poučné. Téměř vždy částečné apeluje na lidský rozum. Ale opakování pouhého ľvrzení má větší váhu než racionálni argumentace; to se týká i přímého působení na podvedomí, které má podobu vyvolávaní příjemných, ale zcela iracionálních asociací často sexuálního charakteru.
Závery se zdají být zřejmé, ale je třeba je vyvozovat velmi opatrně. Při běžném a často opakovaném rozhodovacím procesu je jednodivec podroben prospěšnému a na rozum apelujícímu vlivu kladných a záporných zkušeností. Působí na něj také relativně jednoduché a neproblematické pohnutky a zájmy, do nichž se jen občas mísí rozčilení a vzrušení. Touha spotřebitelů po botách mohla být v minulosti alespoň částečně formována výrobci, kteří nabízeli atraktivní obuv a vychvalovali její přednosti. Nicméně v jakémkoliv okamžiku se jedná o upřímně míněný požadavek, jehož jednoznačnost jde za „boty obecně". Zakouší-li spotřebitel toto přání dlouhodobě, mizí iracionalita, která ho zpočátku možná obklopovala(9). Navíc pod vlivem těchto jednoduchých pohnutek se spotřebitelé učí jednat na základě nezaujatých rad odborníků, například ohledně domu a automobilů, a sami se v jistých oblastech odborníky stávají. Není prosté pravda, že si ženy v domácnosti nechají snadno namluví t každou hloupost, pokud jde o jídlo, potřeby pro domácnost a ošacení. A jak každý obchodník dobře ví z vlastní zkušenosti, většina z nich umí trvat na tom, aby dostaly přesně to zboži, které chtějí.
To samozřejmě a ještě viditelněji platí i o té straně obrazu, která ukazuje výrobce. Ten může být bezpochyby pohodlný a může sparně odhadovat rýsující se příležitosti nebo být kompetentní jiným způsobem. Existuje ale účinný mechanismus, který ho bud' změní, nebo zničí. Taylorismus spočívá ve skutečnosti, že člověk může vykonávat jednoduchou ruční práci po tisíce let, a přesto to dělat neefektivně. Ale at už vezmeme v potaz jakoukoliv úroveň průmyslové nebo komerční aktivity, nelze zpochybnic ani úmysl jednat co nejracionálněji, ani neustálé směřování k racionalitě(10).
A tak je to s většinou každodenních rozhodnutí, jež leží v nevelké oblasti, kterou občanova mysl postihuje v její plné realitě. Zhruba se jedná o věci, které se člověka přímo týkají — jeho rodinu, zájmy, koníčky, přátele a nepřátele, jeho městečko či ves, společenskou třídu, církev, odbory nebo jakoukoliv jinou společenskou skupinu, jejímž je aktivním členem; věci, které sám pozoruje a které jsou mu důvěrně známé bez ohledu na to, co mu řílcají noviny; záležitosti, které může přímo ovlivňovat nebo spravovat a k nimž si vybudoval pocit odpovědnosti bezprostředně vyplývající z Idadných nebo záporných důsledků jeho chování.
A tak je to s většinou každodenních rozhodnutí, jež leží v nevelké oblasti, kterou občanova mysl postihuje v její plné realitě. Zhruba se jedná o věci, které se člověka přímo týkají — jeho rodinu, zájmy, koníčky, přátele a nepřátele, jeho městečko či ves, společenskou třídu, církev, odbory nebo jakoukoliv jinou společenskou skupinu, jejímž je aktivním členem; věci, které sám pozoruje a které jsou mu důvěrně známé bez ohledu na to, co mu řílcají noviny; záležitosti, které může přímo ovlivňovat nebo spravovat a k nimž si vybudoval pocit odpovědnosti bezprostředně vyplývající z Idadných nebo záporných důsledků jeho chování.
Znovu připomínáme - skutečnost, že člověk důvěrně zná lidi a věci kolem sebe a že má smysl pro realitu nebo odpovědnost nezaručuje jednoznačnost a racionalitu jeho myšlení a jednání(11). K tomu by muselo být splněno ještě několik dalších podmínek a to se nestává Často. Celé generace mohou například trpět kvůli iracionálním hygienickým návykům, a přesto nejsou schopny spojit své utrpení s tímto nezdravým chováním. Dokud tak neučiní, objektivní důsledky, i když se dostavují pravidelně, neovlivni subjektivní zkušenost, Z tohoto důvodu bylo pro lidstvo neuvěřitelně těžíce uvědomit si vztah mezi infekcí a epidemií. Fakty sice naváděly, jak se nám může zdát, zcela jasně správným směrem, a přece kancem osmnáctého století lékaři nedělali v podstatě nic proti tomu, aby lidem napadeným infekční chorobou (spalničkami nebo neštovicemi) bránili v kontaktu s ostatními. Lze očekávat, že situace se ještě zhorší v případech, kde se projeví nejen neschopnost, ale také neochota uvědomit si vztah příčiny a důsledku, nebo tam, kde takovému uvědomění brání osobní či jiné zájmy.
Nicméně navzdory všem výhradám, které se nabízejí, má Itaidý v rámci širšího horizontu užší oblast (její velikost se velmi liší mezi jednodivci a skupinami a je ohraničena spíše širokou zónou než ostrou linií), která je charakterizována smyslem pro realitu, důvěrnou známostí daného prostředí nebo smyslem pro odpovědnost. Tato oblast poskytuje útočiště relativně jednoznačným aktům vůle jednotlivce. Ty mohou někdy působit nápadně hloupě, omezeně, sobecky, Ne každému je jasné, proč bychom měli, když přijde na politická rozhodnutí, uctívat jejich svatyni, a tím spíše proč bychom měli každý z těchto aktů počítat stejně a žádnému z nich nepřipisovat větší váhu. Pokud se rozhodneme svatyni politických rozhodnutí uctívat, měli bychom se přesvědčit, že není prázdná(12).
Tato poměrná jednoznačnost aktů vůle a racionalita chování hned nezmizí, i když se vzdálíme od každodenních domácích a pracovních záležitostí, které nás utvářejí a ukázňují. Některé oblasti veřejného života jsou pro občana rozumem uchopitelnější, jiné méně. Mezi ty srozumitelnější patří především záležitosti místní. Všichni si umíme představit člověka - často je to typická postava -, který prohlašuje, že místní správa není jeho véc, a lhostejně krčí rameny nad metodami, jež by ve vlastní kanceláři nestrpěl za nic na světě. Šlechetní občané mentorsky káží o odpovědnosti voliče a daňového poplatníka, pravidelně zjišťují, že voliči necítí odpovědnost za to, co dělají politici místní správy. Nicméně především v komunitách dostatečně malých na to, aby byli jejich členové v osobním kontaktu, je lokální patriotismus velmi důležitým faktorem pro „rozhýbání demokracie". Městské problémy se v mnoha ohledech podobají problémům průmyslového koncernu. Člověk, který rozumí problémům podniku, alespoň do určité míry rozumí i problémům města. Výrobce, hokynář nebo dělník nemusí vystupovat ze svého světa, aby si udělali racionální názor (ať už dobrý či špatný) na čistění ulic nebo prácí radnice.
Kromě toho existuje mnoho celostátních záležitostí, které se dotýkají jednotlivců a skupin natolik přímo a neomylně, že vyvolávají dostatečně upřímné a jednoznačná akty vůle. Mezi nejdůležitější v tomto ohledu patří ty, které přímo ovlivňují osobní peněžitý zisk jednodivých voličů a jejich skupin—přímé platby, ochranná cla, monetární politika atd. Zkušenosti sahající až do starověku ukazují, že voliči v taliových záležitostech reagují více méně pohotově a racionálně. Ale klasicita doktrína demokracie z této racionality zřejmě příliš mnoho nezíská. Voliči se v takovýchto příležitostech jeví jako špatní a zaujati soudci(13) a často špatně vyhodnocují i své vlastní dlouhodobé zájmy, protože v politice se uplatní pouze slib vztahující se ke krádtému období a efektivně se prosadí jen krádíodobá racionalita.
Nicméně vzdálíme-li se od soukromých rodinných zájmů a podnikatelské kanceláře ještě více a ocitneme-li se v oblasti národních a mezinárodních záležitostí, které nemají jasnou a přímou návaznost na zmíněné soukromé zájmy, přestanou individuální vůle, chápání skutečností a dedukce splňovat podmínky klasické doktríny. Zajímavé ria tom je, že jádrem problému se zdá být naprostá ztráta smyslu pro realitu(14). Velké politické otázky obvylde mají své místo v psychické ekonomice typického občana vedle mimopracovních zájmů, které ještě nejsou skutečným hobby, a bývají předmětem nezávazné konverzace, jsou přece tak vzdálené, něčím úplné jiným než konkrétní obchodní nabídka. Nehrozí tu žádné nebezpečí a kdyby přece, určitě nepůjde o nic vážného. Člověk jako by se pohyboval ve fiktivním světě.
Tento omezený pocit skutečnosti má za, následek nejen snížený smysl pro odpovědnost, ale také nedostatek faktické vůle. Člověk má svá přání, sny a důvody k nářkům, ale především má něco, co miluje, a co nenávidí. Ale to obvylde neznamená totéž co vůle - psychický protějšek cílevědomého a odpovědného činu. U soukromého občana totiž hloubání o věcech veřejných nevyvolá takovou vůli a chybí mu úkoly, které by mu ji pomohly vypěstovat. Patří ke členům nepoužitelné komise, komise celostátní, a proto při hraní bridže vynaloží větší úsilí než při řešení politických problémů(15).
Snížený smysl pro odpovědnost a nedostatek faktické vůle zase vysvětlují, proč je ve věcech domácí a zahraniční politiky průměrný občan tak neinformovaný a chybí mu úsudek. Je to však daleko více šokující u Udí, kteří jsou vzdělaní a v mimopolitickém životě aktivní, než u jedinců nevzdělaných a žijících ve skromných podmínkách. Informací je totiž dost a jsou snadno k dispozici. Ale to podle všeho nic neznamená. Asi bychom se tomu neměli divit. Stačí porovnat, jaký má napříldad právník přístup ke své kauze a jak se staví k politickým skutečnostem, o kterých se dočte v novinách, a zjistíme, o co tu jde. V prvním případě je schopen zhodnotit důležitost jednodivých faktů, protože k tomu má potřebnou kvalifikaci získanou dlouholetou zkušeností a podpořenou zájmem o profesionální kompetentnost. Na tomto základě přizpůsobuje svoje poznadcy, svůj intelekt a svou vůli potřebám té které kauzy. Ve druhém případě žádnou kvalifikaci nemá. Neobtěžuje se získávat informace nebo je využít, aby kriticky zhodnotil situaci, přestože dobře ví, jak na to. A nemá dost trpělivosti, aby se pouštěl do složité debaty. A bez iniciativy vycházející z bezprostředního smyslu pro odpovědnost bude tváří v tvář množství dostupných a pravdivých informací převládat neznalost a ignorance i navzdory záslužným snahám, jež chtějí prostřednictvím přednášek a diskusních kroužků nejen informaci předat, ale také lidi naučit, jali s ní zacházet. Není moiné říci, ie tato práce nepřináší výsledky, ale jsou opravdu malé. Těžko lze někoho postrkovat po žebříku, když sám nepohybuje rukama a nohama.
Jakmile typický občan vstoupí na jeviště politiky, snižuje se úroveň jeho duševního výkonu. Argumentuje a analyzuje způsobem, který by v oblasti svých opravdových zájmů sám uznal za infantilní. Stává se z něj zase primitiv. Jeho myšlení je asociační a emotivní(16). To vede ke dvěma zlověstným závěrům.
Za prvé, i kdyby se ho nesnažila ovlivnit politická uskupení, typický občan by měl na poli politiky sldony podléhat neracionálním nebo iracionálním předsudkům a podnětům. Chatrnost rozumové analýzy a chybějící logické odůvodnění výsledků, ke kterým dospěje, to dostatečně vysvětlují. Navíc prostě proto, že „není u toho srdcem", uvolní své morální zábrany a nechá se občas unést temnými pohnudtami, které mu podmínky soukromého prostředí jinak pomáhají dumit. Ale pokud jde o racionalitu jeho vývodů a závěrů, stejně špatné pro něj je, když se podvolí šlechetnému pobouření. Ztíží mu to toriž schopnost vidět věci ve správných proporcích nebo si všímat více než jednoho aspektu dané problematiky. Pokud se i někdy vynoří z mlhy nejasných názorů a prokáže, že má jednoznačnou vůli (jak ji postuluje klasicita doktrína demokracie), projeví se pravděpodobně ještě hloupěji a nezodpovědněji než obvykle. To by v kritických olcamži-cích mohlo být pro jeho vlast osudné.(17)
Za druhé, čím chatrnější je logika veřejného mínění, čím větší nedo- statek lcritického náhledu a racionalizujícího vlivu osobní zkušenosti a odpovědností, tím větší je šance pro skupiny, které jsou v politice schopné štípat dříví, až třísky lítají. Taková seskupení se mohou skládat z profesio- \ ... nálních politiků nebo představitelů ekonomických zájmů; z idealistů růz- ného ražení nebo prostě z lidí, kteří mají potřebu se zviditelnit a režírovat politickou show. Sociologiclcá charakteristika těchto skupin je pro naši argumentací irelevantní. Důležité je zde to, že vzhledem k tomu, jak se v po- ( litice projevuje lidská přirozenost, jsou ryto skupiny schopny ovlivňovat a v rámci velmi široce omezených možností dokonce formovat vůli lidu. Při analýze politického procesu máme tedy co do činění ne s vůlí ryzí, ale umele vytvořenou. Často je taliový artefakt tím jediným, co ve skutečnosti odpovídá tomu, co klasická doktrína nazývá volontégenerále.
Vůle lidu pale není hnací silou politického procesu, ale jeho produktem.
Způsob, jakým je v politice nakládáno s problémy a vůlí lidu ve vzta- v . hu k těmto problémům, přesně odpovídá praktikám komerční reklamy. Sedtáváme se se stejným apelem na podvědomí, stejným záměrem vytvořit kladné a záporné asociace, které jsou tím účinnější, čím méně jsou racionální. Sedcáme se s touž vágností a zamlčováním a při ovlivňování tvorby názorů lidí je používán stejný trik spočívající ve vytváření úsudku 1 neustálým opakováním nějakého tvrzení; tento trik je tím úspěšnější, čím více se vyhýbá racionální argumentaci a nebezpečí, že probudí v lidech i schopnost kritiky. A tak dále. Jenže tento postup má na politickém poli daleko větší dopad, než je tomu v soukromém a profesním životě. Ani obrázek té nejkrásnější dívky světa nakonec nezabrání tomu, aby se špatná cigareta přestala prodávat. V případě politických rozhodnutí žádný takový ochranný mechanismus nefunguje. Mnoho zásadních politických rozhodnutí z povahy věci vylučuje provádění veřejných experimentů při snesitelných nákladech. A i když to moiné je, není tak snadné jako u cigarety dojít k úsudku, protože důsledky není tak snadné interpretovat.
Takové manýry ovšem snižují - v míře naprosto nevídané ve světě ko- | merční reklamy - i ty formy politické reklamy, která prohlašuje, že skuteč- ně apeluje na rozum. Pro pozorovatele jsou každopádně neracionální apely a bezbranná obět ještě nápadnější, když jsou maskovány fakty a argumenty. Již jsme viděli, proč je tak těžké podat veřejnosti nezaujatou informaci o politických problémech a vyložit z ní vyplývající závěry a proč informace a argumentace týkající se politických záležitostí budou „zaregistrovány" ' pouze tehdy, budou-li odpovídat představě, které si o nich občan udělal. Obyčejné ale tyto zakořeněné představy nejsou dostatečné jednoznačné, aby se promídy do konečných závěrů. Poněvadž i ony mohou být výsledkem politického ovlivňování voličů, účinná politická argumentace je téměř nevyhnutelně pokusem o vymýcení stávající vůle, a nikoliv snahou tuto vůli realizovat nebo občanovi pomáhat při rozhodování.
Informace a argumenty, kterým se k občanovi podařilo proniknout, se pravděpodobně stanou nástroji politických záměrů. Protože první věc, ; kterou člověk při obraně svých zájmů a ideálů udělá, je, ie zalže, dá se očekávat - a je tomu nakonec skutečně tak -, ie účinná informace bude té- .. měř vidy pokřivená nebo neúplná18 a efektivní argumentace bude spočívat především v povýšení určitých tvrzení na a priori pravdivé výroky a v eliminaci jiných, čímž se omezí na pouhou manipulaci, o které již byla řeč. Čtenář, který mě podezřívá z neoprávněného pesimismu, necht se zamyslí nad tím, zda někdy slyšel nebo dokonce sám prohlásil, že by se ta či ona f nevhodná věc neměla říkat na veřejností nebo ie určitý způsob myšlení, byt hodnotný, je nepřijatelný. Dokáže-li se člověk, jehož je ve shodě se všemi současnými normami možno pokládat za váženého a dokonce šlechetného, smířit s důsledky tohoto stavu věcí, neukazuje tím, co si myslí o přednostech, nebo dokonce o existenci vůle lidu?
To vše má samozřejmě svá omezení.(19) Je mnoho pravdy na Jefférsonově výroku, že lidé jsou nakonec moudřejší než jedinec, nebo na Lincolnově i tvrzení, ze není možné „tahat pořád všechny lidi za nos". V obou výrocích je kladen velký důraz na dlouhodobý aspekt. Je samozřejmě možné argumentovat tím, že v adekvátně dlouhém období kolektivní vědomí vyprodukuje názory, které nás nezřídka udivují tím, jak jsou rozumné a pronikavě přesné.
Dějiny se nicméně sestávají z řady krátkodobých situací, které mohou nadobro změnit chod událostí. Mohou-li být lidé krátkodobě „taháni za nos" a postupně přinuceni k něčemu, co vlastně vůbec nechtějí, a nejedná-li se o ojedinělý a zanedbatelný případ, pak žádný úsudek post factiim nezmění nic na tom, že ve skutečnosti si lidé otázky nekladou a o těchto záležitostech nerozhodují, nýbrž že otázky jsou kladeny za ně a za ně také jsou také přijímána řešení, která ovlivňují jejich osud. Stoupenec demokracie má více než kdokoliv jiný všechny důvody pro to, aby 1 tento fakt přijal a očistil svou víru od nařečení, že je založena na klamu.
IV. Proč klasicita doktrína přežívá
Jak je možné, že doktrína tak evidentně popírající skutečností přežila a stále má své místo v lidských srdcích a v oficiální mluvě jednotlivých vlád? Fakty, které hovoří ve prospěch jejího opuštění, jsou všem známy. Všichni je uvádějí naprosto otevřeně a často s jistou dávkou cynismu. Doktrína je teoreticky založena na utilitárním racionalismu, který je dávno mrtev a nikdo ji už nepřijímá jako vhodnou teorii politického útvaru. Nicméně na zmíněnou otázku není těžké odpovědět.
Za prvé, ačkoliv klasickou doktrínu o kolektivních krocích možná nepotvrzují výsledky empirické analýzy, opírá se o spojení s náboženským cítěním, na které jsme již odkazovali. Na první pohled to možná není zcela patrné. Vůdčí osobnosti utilitarismu nebyly nábožensky založeny v běžném smyslu slova. Ony samy se považovaly za protinábožensky orientované a obecně o nich bylo takto smýšleno. Hrdě se hlásily k tomu, že nejsou metafyziky a u náboženských institucí a hnutí své doby nebyly oblíbeny. Stačí ale jen letmý pohled na jejich představu o společenských procesech a objevíme v ní základní rysy protestantismu, z něhož v podstatě vychází. Intelektuál, který odvrhl náboženství, našel totiž jeho náhražku v utilitarismu. Pro ty, kteří si udrželi své náboženské přesvědčení, se klasicita doktrína stala jeho politickým doplňkem.(20)
Jakmile tuto doktrínu — a tím i ten typ demokratického přesvědčení, který z ní vychází — převedeme do náboženských kategorií, změní se zcela její charakter. Padají logické zábrany týkající se Obecného Dobra a Nejvyšších Hodnot. Řešení této problematilcy je v rukou stvořitele, to jeho záměr určuje a posvěcuje vše. Co se zdálo nejednoznačným a bezdůvodným, je najednou jasné a přesvědčivé. Například hlas lidu je hlasem božím- Nebo „rovnost". O jejím významu není pochyb a dokud se pohybujeme v oblasti empirické analýzy, nem iádný racionální důvod proč ji vyzdvihovat na postulát. Ale rovnost je velmi silným prvkem křesťanství. Spasitel zemřel pro všechny — nedělal rozdíly mezi jednodivci ani mezi společenskými třídami. Tím potvrdil skutečnou hodnotu lidské duše, hodnotu, kterou není možné stupňovat. Copak to není také potvrzením — a podle našeho názoru jediným možným(21) — výroku „každý, to znamená jeden; nikdo není víc než jeden", který dodává nadpozemskou příchuť článkům demolcratické víry? Výše uvedená, interpretace neodpovídá na všechny otázky, ale alespoň objasňuje mnohé z toho, co by jinak bylo nevysvětlitelné nebo ve skutečnosti nesmyslné. Především vysvětluje postoj věřícího ke kritice. Stejně jako v případě socialismu, i zde zásadní nesouhlas není pouze chybou, ale hříchem, a nevyvolá jen logiclcý protiargument, ale také morální pobouření.
Můžeme se na celou záležitost podívat z jiné strany a říci, že takto zdůvodněná demokracie přestává být pouhou metodou, o které lze racionálně diskutovat jako třeba o využití parního sttoje nebo desinfekčního prostředku. Vlastně se stává tím, co jsem na jiném místě považoval za nemožné, tedy ideálem nebo spíše součástí ideálního schématu věcí. Jen samotné slovo demokracie se může stát praporem, symbolem všeho, co je člověku drahé, co ho citově váže k jeho národu, bez ohledu na racionální zdůvodnění. Na jedné straně se otázka, jak se různé výroky založené na víře v demokracii shodují s politickými skutečnostmi, stává irelevantní asi tak jako pro katolílca vztah mezi nadpřirozenou svatozáří obklopující papežský stolec a činy Alexandra VI. Na druhé straně demokrat podobného ražení sice přijímá postuláty o rovnosti a bratrství, ale je také s to se ve svém postavení nebo jednání od nich odchýlit a otevřeně takové chování schvalovat. Není to ani nelogické. Fakta nejsou proti nejvyšší etické hodnotě nebo mystické naději žádným argumentem.
Za druhé je pravda, že forma a výroky či fráze spojené s klasicitou demokracií jsou pro mnohé národy spjaty s historickým vývojem a událostmi, které většina obyvatel hodnotí velmi ldadně, Je pravděpodobné, že opozice vystupující proti etablovanému režimu toho využije, ať už jsou její význam a společenské kořeny jakékoliv.- Pokud nakonec zvítězí a následující vývoj bude uspokojivý, zmíněné výroky a formy zakoření v národní ideologii.
Zářným příkladem jsou Spojené státy. Samotná jejich existence jako svrchovaného státu je spojena se zápasem proti monarchistické a aristické Anglii. Už v období Grenvillovy správy Američané, až na hrstku Ioajalistů, přestali anglického monarchu považovat za svého krále a anglickou aristokracii za svou aristokracii. Během války za nezávislost bojovali proti monarchovi, který se fakticky i v jejich přesvědčeních a pocitech stal cizím panovníkem, a s cizí aristokracií, která zasahovala do jejich politických a ekonomických zájmů. Ale od počátku nepokojů nahlíželi na svou věc, jež byla v podstatě otázkou státní, ve světle lidských práv a principů klasické demokracie jako na antagonismus „lidu" a „vládce", v kategoriích „práv člověka" a ve svědě obecných zásad klasické demokracie. Deídarace nezávislosti a Ústava pak tyto principy převzaly. Následoval úžasný rozvoj, který do sebe vtáhl a uspokojil většinu lidí, a zdálo se, že jen potvrzuje doktrínu zanesenou v „posvátných" nátodních dokumentech.
Opozici se zřídka podaří zvítězit, je-li vládnoucí skupina ve fázi rozvoje moci a úspěchu. V první polovině devatenáctého století nabývaly opozice hlásící se ke klasické doktríně demoltracie na síle a nakonec zvítězily nad vládami, které byly—především v Itálii - očividně ve stadiu rozkladu a staly se ultázkou nekompetentnosti, krutosti a zkorumpovanosti. Přirozeně, byť ne zcela nelogicky, to posílilo víru v toto krédo, pro něž navíc bylo výhodou srovnání se zaostalými pověrami, které podporovaly staré vlády. Za daných okolností znamenala demokratická revoluce příchod svobody a slušných životních podmínek a demokratické přesvědčení se stalo evangeliem hlásajícím zlepšení a vládu rozumu. Jistěže se tato převaha musela nakonec vytratit a v celé své nahotě se musela ukázat propast mezi doktrínou a praxí demokracie. Úchvatné červánky úsvitu však vyhasínaly jen pomalu.
Za třetí, nesmíme zapomínat, že existují společenské modely, v nichž je klasická doktrína demoltracie fakticky uplatnitelná s dosti velkou přesností. Už jsme zmínili, že se jedná o malá a primitivní společenství, která mimochodem posloužila autorům doktríny za vzor. Platí to také pro společnosti, jež nejsou primitivní, ale nesmí být příliš různorodé a nesmí se potýkat s vážnými problémy. Nejlepším příkladem je Švýcarsko. Ve světě rolníků, kde kromě hotelů a bank není soustředěn velký kapitalistický průmysl, je tak málo věcí, které by se mohly stát předmětem sporu, a politické problémy jsou rak jednoduché a ustálené, že se v nich drtivá většina obyvatel orientuje a shodne se na nich. Ale dojdeme-li k závěru, že v taltových případech se klasicita doktrína blíží skutečnosti, musíme okamžitě dodat, že se tak děje nikoliv proto, že popisuje skutečný proces politického rozhodování, ale proto, že není třeba přijímat žádná velká rozhodnutí.
A konečně, znovu se odvoláme na příklad Spojených států, abychom ukázali, že klasicita doktrína někdy dělá dojem, že je aplikovatel ná i na velké a velmi různorodé společenství, které řeší závažné problémy — ovsem zmírněné příznivými podmínkami. Do okamžiku, než Spojené státy vstoupily do první světové války, zabývala se společnost především tím, jak ekonomicky využít přírodní podmínky. Dokud nic tento stav vážněji nenarušilo, pro průměrného občana nemělo v podstatě nic zásadní význam. Na dovádění politiků pohlížel s bodrým opovržením. Některé společenské skupinky se živě zajímaly o celní tarify, stříbro, zlořády místní správy nebo o občasné šarvádcy s Anglií. Lid jako celek se ale o takové věci moc nestaral, s výjimkou jedné vážné neshody, která nakonec skončila katastrofou ve formě občanské války.
A za čtvrté, politici mají samozřejmě v oblibě fráze, které lichotí masám a které jim dávají jedinečnou příležitost nejen k tomu, aby se mohli vyhnout odpovědnosti, ale také aby jménem lidu rozdrtili své protivníky.
XXI kapitola z knihy Kapitalismus, socialismus a demokracie /1942/
1) Oficiální teorie funkce ministerského předsedy říká, že jeho úkolem je dohiíiet na to, aby v jeho úřadu převládla vůle lidu.
2) Samotný význam „ncjvětiího štěstí" může být předmětem vážných pochybností. Ale i kdyby se všechny pochybnosti rozplynuly a celkovému ekonomickému uspokojeni skupiny lidí by bylo možné přiřadit jasný význam, toto maximum by stále bylo nutné vztahovat k daným situacím a hodnotícím soudům, jejichž změna či kompromisní smíření demokratickým způsobem nemusí být proveditelné.
3) To vysvětluje silné rovnostářsltý charakter klasické doktríny demoltracic a obecně rozšíreného demokratického přesvědčení. Později uvidíme, jak myšlenka rovnosti může získat statut etického postulátu. Jako fakticky výrok o lidské přirozenosti však v žádném představitelném smyslu neplatí. Právě proto byl tento postulát často přeformulován jalto „rovnost příležitostí". Ale i bez ohledu na potíže s výkladem slova příležitost nám nová Formulace mnoho nepomůže, protože má-li mít hlas jednotlivých voličů v rozhodovacím procesu stejnou váhu, jde tu o skutečné, nikoli potenciální politické chování. Při této příležitosti je třeba upozornit na to, že demokratická frazeológie přispěla k to-mu, že veškera nerovnost je spojována s „nespravedlností", což je důležitý prvek v psychice neúspěšných i v arzenálu politiků, kteří tura terminologii užívají. Jedním z nejza-jímavčjších jeho projevů byla athénská instituce ostrakismu či spiše její určité využití. Ostraldsmus spočíva! v lidovém hlasování, v němž bylo možné bez zřejmého důvodu vypovědět ze země jakéhokoliv občana. Někdy se užíval jako metoda k odstranění nepohodlného a příliš prominentního občana, o kterém se ostatní domnívali, že se „počítá za víc než jednoho",
4) Používám tento výraz v jeho původním významu, nikoliv v tom, který začíná převládat v současnosti a jenž naznačuje, že propaganda je jakýkoliv výrok pocházející od nám nesympatického zdroje. Termín propaganda pochází z názvu kongregace kardinálů — Cengregalio de propaganda jidi —, jejíž úkolem bylo šíření katolické víry. Nemá tedy sám o sobě žádný záporný význam a především neimplikuje překrucován! faktů. Je možné například propagovat vědeckou metodu. Znamená ro jednoduše předkládat fak-ra a argumenty s cílem jistým způsobem ovlivnit lidské názory a chování.5 Zákonodárná tělesa, ačkoli byla zastrašena, ve skutečnosti odmfda v této politice Napoleona podporovat. Proti jeho politice se dokonce stavěli i někteří z jeho nejvěr-néjších paladýnů.
6 Z Napoleonovy vlády bychom mohli uvést i jiné. Napoleon byl autokrat, ale pokud neslo o dynastické zájmy nebo zahraniční politiku, jednoduše se snažil dělat :□, co si myslel, že lidé chtějí nebo potřebují. Podobnou radu ohledně správy severní Itálie dal Í Eugenovi Bcauhamaisovi.
7 Tak sc jmenuje otevřená a okouzlující kniha jednoho z nejpodmanívějších anglických radikálů, Grahama Wallase. Navzdory všemu, co bylo od té doby napsáno a především navzdory všem detailním studiím jednodivých případů, které nám dnes umožňují daleko širší pochopení problematiky, se dá jeho kniha stále považovat za ten nejlepší úvod do politické psychologie. Au tor se s obdivuhodnou otevřeností staví proti nekritickému přijetí klasické doktríny, nicméně nedochází ke zřejmým závěrům. Je to o to pozo-/ ruhodnější, že zcela správně trvá na vědeckém přístupu, a také proto, že neváhá podat si lotda Bryce, který ve své knížce o ameridté společnosti „zatvrzele" usiluje a to, aby skr^e mraky roíčarujtcích faktů uvidí! kousek modré oblohy- Zdá se, že Graham Wallas chce zvolat: co si myslet o meteorologovi, který od počádtu tvrdí, že zahlédl modrou oblohu? Nicméně v konstruktivní části své Itnihy zaujímá více méně stejné stanovisko. 274
8 Německý termín Mimetifisyc/jotogií nás nutí k upozornění: psychologie davu nesmí být zaměňována s psychologií mas. Psychologie davu v sobě nutně nenese třídní konotaci a nemá nic společného se studiem myšlení a cítění řekněme pracující třídy. 275
10 ' Iracionalitou je v tomto odstavci myšlena neschopnost jednat s ohledem na dané přání racionálně. Nevztahuje se na to, je-li přání samo o sobě z hledislca pozotovatcle rozumné. Je důležité to zdůraznit, protože ekonomové často nadhodnocují míru iracionality spotřebitelů právě proto, ie zmíněné dvě věci zaměňují. Atraktivní šaty nějaké fabrický mohou připadat panu profesorovi jako známka iracionálního chováni, pro néžl nemá jiné vysvětleni nei reklamní umění výrobce, ale ve skutečnosti to může být právě to, po čem dívka touží. Je-li tomu rak, pak mohou být její výdaje na šaty zcela racionáL ní vc shora uvedeném smyslu slova. !u Zmíněná úroveň se samozřejmě liší nejen v závislosti na historickém období a geo-grafícliém umístění, ale také - v daném čase a na určitém místě - v závislosti na průmyslové oblasti a společenské třídě. Neexistuje univerzální model racionality.
11) Racionalita myslení a racionalita jednání jsou dvě odlišné věci. Racionalita myšlení ne vždy zaručuje racionalitu jednání. A racionalita jednání nemusí být podložena předcházející vědomou úvahou a schopností správně formulovat důvody pro takové jednání. Polotovare], zvláště pak pozorovatel, který využívá pohovory a dotazníky, tuto skutečnost často přehlíží, a tudíž si udělá přehnanou predstavu o důležitosti iracionální složky v lidském jednání. To je další pramen přehánění, s nímž se tak častého sedtáváme. 277
" Čtenář by měl vědět, že mluvím-Ii o jednoznačných a správných aktech vůle, nechci je povýšit na nejdůležtréjsí data pro různé druhy sociálního průzkumu. Samozřejmí, že jsou samy produktem společenského procesu a prostředí. Chci jen říci, že je lze využít jako informaci pro cílený ekonomický výzkum, podle kterého lze kdykoliv z „daných" přání a „daného" vkusu určit ceny a není třeba provádět pokaždé jejf analýzu. Podobně můžeme pro účely naší studie hovořit o upřímné a jednoznačné vůli, která existuje nezávisle na pokusech a její vyvoláni, ačkoliv pnpouirime, že tato vůle či přáni je výsledkem vlivu prostředí včetně propagandy. Rozlišení mezi upřímným a uměle vyvolaným přáním (viz níže) není jednoduché a nelze ho aplikovat na všechny případy a ke všem účelům. Nám k tomu nicméně posračí a poslouží zdravý rozum.
13) Důvodem, proč Benthamovi stoupenci toto zcela přehlédli je, že nepočítali, že v moderním kapitalismu budou lidové masy tak manipulovatelné. Ve své politické teorii se dopustili stejné chyby jako v teorii ekonomické. Nestyděli se tvrdit, že „lid" doká-že nejlépe zhodnotit vlastní individuální zájmy a ty že se nutně kryjí se zájmy všech lidí. Měli to o to snazší, že ve skutečnosti - ale neúmyslně - filozofovali s; ohledem na buržoázni zájmyrkteré by zíslealy více od státu šetrnéhonežz různých darů a úplatků.
14 „Palčivý smysl pro realitu" WiMSama Jamese. Závažnost tohoto bodu zdůrazňoval Graham Wallas.
1) Oficiální teorie funkce ministerského předsedy říká, že jeho úkolem je dohiíiet na to, aby v jeho úřadu převládla vůle lidu.
2) Samotný význam „ncjvětiího štěstí" může být předmětem vážných pochybností. Ale i kdyby se všechny pochybnosti rozplynuly a celkovému ekonomickému uspokojeni skupiny lidí by bylo možné přiřadit jasný význam, toto maximum by stále bylo nutné vztahovat k daným situacím a hodnotícím soudům, jejichž změna či kompromisní smíření demokratickým způsobem nemusí být proveditelné.
3) To vysvětluje silné rovnostářsltý charakter klasické doktríny demoltracic a obecně rozšíreného demokratického přesvědčení. Později uvidíme, jak myšlenka rovnosti může získat statut etického postulátu. Jako fakticky výrok o lidské přirozenosti však v žádném představitelném smyslu neplatí. Právě proto byl tento postulát často přeformulován jalto „rovnost příležitostí". Ale i bez ohledu na potíže s výkladem slova příležitost nám nová Formulace mnoho nepomůže, protože má-li mít hlas jednotlivých voličů v rozhodovacím procesu stejnou váhu, jde tu o skutečné, nikoli potenciální politické chování. Při této příležitosti je třeba upozornit na to, že demokratická frazeológie přispěla k to-mu, že veškera nerovnost je spojována s „nespravedlností", což je důležitý prvek v psychice neúspěšných i v arzenálu politiků, kteří tura terminologii užívají. Jedním z nejza-jímavčjších jeho projevů byla athénská instituce ostrakismu či spiše její určité využití. Ostraldsmus spočíva! v lidovém hlasování, v němž bylo možné bez zřejmého důvodu vypovědět ze země jakéhokoliv občana. Někdy se užíval jako metoda k odstranění nepohodlného a příliš prominentního občana, o kterém se ostatní domnívali, že se „počítá za víc než jednoho",
4) Používám tento výraz v jeho původním významu, nikoliv v tom, který začíná převládat v současnosti a jenž naznačuje, že propaganda je jakýkoliv výrok pocházející od nám nesympatického zdroje. Termín propaganda pochází z názvu kongregace kardinálů — Cengregalio de propaganda jidi —, jejíž úkolem bylo šíření katolické víry. Nemá tedy sám o sobě žádný záporný význam a především neimplikuje překrucován! faktů. Je možné například propagovat vědeckou metodu. Znamená ro jednoduše předkládat fak-ra a argumenty s cílem jistým způsobem ovlivnit lidské názory a chování.5 Zákonodárná tělesa, ačkoli byla zastrašena, ve skutečnosti odmfda v této politice Napoleona podporovat. Proti jeho politice se dokonce stavěli i někteří z jeho nejvěr-néjších paladýnů.
6 Z Napoleonovy vlády bychom mohli uvést i jiné. Napoleon byl autokrat, ale pokud neslo o dynastické zájmy nebo zahraniční politiku, jednoduše se snažil dělat :□, co si myslel, že lidé chtějí nebo potřebují. Podobnou radu ohledně správy severní Itálie dal Í Eugenovi Bcauhamaisovi.
7 Tak sc jmenuje otevřená a okouzlující kniha jednoho z nejpodmanívějších anglických radikálů, Grahama Wallase. Navzdory všemu, co bylo od té doby napsáno a především navzdory všem detailním studiím jednodivých případů, které nám dnes umožňují daleko širší pochopení problematiky, se dá jeho kniha stále považovat za ten nejlepší úvod do politické psychologie. Au tor se s obdivuhodnou otevřeností staví proti nekritickému přijetí klasické doktríny, nicméně nedochází ke zřejmým závěrům. Je to o to pozo-/ ruhodnější, že zcela správně trvá na vědeckém přístupu, a také proto, že neváhá podat si lotda Bryce, který ve své knížce o ameridté společnosti „zatvrzele" usiluje a to, aby skr^e mraky roíčarujtcích faktů uvidí! kousek modré oblohy- Zdá se, že Graham Wallas chce zvolat: co si myslet o meteorologovi, který od počádtu tvrdí, že zahlédl modrou oblohu? Nicméně v konstruktivní části své Itnihy zaujímá více méně stejné stanovisko. 274
8 Německý termín Mimetifisyc/jotogií nás nutí k upozornění: psychologie davu nesmí být zaměňována s psychologií mas. Psychologie davu v sobě nutně nenese třídní konotaci a nemá nic společného se studiem myšlení a cítění řekněme pracující třídy. 275
10 ' Iracionalitou je v tomto odstavci myšlena neschopnost jednat s ohledem na dané přání racionálně. Nevztahuje se na to, je-li přání samo o sobě z hledislca pozotovatcle rozumné. Je důležité to zdůraznit, protože ekonomové často nadhodnocují míru iracionality spotřebitelů právě proto, ie zmíněné dvě věci zaměňují. Atraktivní šaty nějaké fabrický mohou připadat panu profesorovi jako známka iracionálního chováni, pro néžl nemá jiné vysvětleni nei reklamní umění výrobce, ale ve skutečnosti to může být právě to, po čem dívka touží. Je-li tomu rak, pak mohou být její výdaje na šaty zcela racionáL ní vc shora uvedeném smyslu slova. !u Zmíněná úroveň se samozřejmě liší nejen v závislosti na historickém období a geo-grafícliém umístění, ale také - v daném čase a na určitém místě - v závislosti na průmyslové oblasti a společenské třídě. Neexistuje univerzální model racionality.
11) Racionalita myslení a racionalita jednání jsou dvě odlišné věci. Racionalita myšlení ne vždy zaručuje racionalitu jednání. A racionalita jednání nemusí být podložena předcházející vědomou úvahou a schopností správně formulovat důvody pro takové jednání. Polotovare], zvláště pak pozorovatel, který využívá pohovory a dotazníky, tuto skutečnost často přehlíží, a tudíž si udělá přehnanou predstavu o důležitosti iracionální složky v lidském jednání. To je další pramen přehánění, s nímž se tak častého sedtáváme. 277
" Čtenář by měl vědět, že mluvím-Ii o jednoznačných a správných aktech vůle, nechci je povýšit na nejdůležtréjsí data pro různé druhy sociálního průzkumu. Samozřejmí, že jsou samy produktem společenského procesu a prostředí. Chci jen říci, že je lze využít jako informaci pro cílený ekonomický výzkum, podle kterého lze kdykoliv z „daných" přání a „daného" vkusu určit ceny a není třeba provádět pokaždé jejf analýzu. Podobně můžeme pro účely naší studie hovořit o upřímné a jednoznačné vůli, která existuje nezávisle na pokusech a její vyvoláni, ačkoliv pnpouirime, že tato vůle či přáni je výsledkem vlivu prostředí včetně propagandy. Rozlišení mezi upřímným a uměle vyvolaným přáním (viz níže) není jednoduché a nelze ho aplikovat na všechny případy a ke všem účelům. Nám k tomu nicméně posračí a poslouží zdravý rozum.
13) Důvodem, proč Benthamovi stoupenci toto zcela přehlédli je, že nepočítali, že v moderním kapitalismu budou lidové masy tak manipulovatelné. Ve své politické teorii se dopustili stejné chyby jako v teorii ekonomické. Nestyděli se tvrdit, že „lid" doká-že nejlépe zhodnotit vlastní individuální zájmy a ty že se nutně kryjí se zájmy všech lidí. Měli to o to snazší, že ve skutečnosti - ale neúmyslně - filozofovali s; ohledem na buržoázni zájmyrkteré by zíslealy více od státu šetrnéhonežz různých darů a úplatků.
14 „Palčivý smysl pro realitu" WiMSama Jamese. Závažnost tohoto bodu zdůrazňoval Graham Wallas.
15 Do této problematiky vneseme trochu svěda tím, že se zeptáme sami sebe, proč se u partičky bridže projeví daleko více inteligence a zdravého úsudku než řekněme v politické diskusi mezi nepolitiley. V bridži je nás úkol přesně dán, řídíme se stanovenými pravidly a je zřejmé, ledy jsme úspěšní, a ledy ne. Snažíme se chovat odpovědně, protože každá chyba se okamžitě projeví a bude jasné, kdo se jí dopustil. Vzhledem Ic tomu, že tyto podmínJcy neplatí pro jednání typického občana na poli politiley, je zřejmé, proč mu zde chybí ta ostražitost a úsudek, kterých je schopen při vykonávání své profese. 278 279
IS Viz kapitola XII. 17 Nelze zpochybňovat závaznost takových výbuchů. Ale lze pochybovat o jejich opravdovosti. Rozbor mnoha případů ukáže, že jsou vyprovokovány aktivitou jistých skupin a nejde o spontánní reakci íidí. V takovém případě spadají do druhé kategorie
jevi, kterými se budeme zabývat. Osobně se domnívám, že existují případy, za kterými stojí ryzí cítění. Ale nemohu vyloučit, ie by analýza odhalila v jejich pozadí snahu o manipulaci. 280 281
18) Neúplná informace, je-li pravdivá, je způsob, jak lhát, a přitom říkat pravdu.
19) Tato omezení by byla viditelněji!, kdyby se více záležitostí řešilo referendem. Politici asi vědí, proč se skoro vždy staví proti této instituci.
20 Všimněme si analogie se socialistickým přesvědčením, které také nahradilo křesťanskou víru nebo se stalo jejím doplňkem. 21 Lze namítnou, že je sice těžké slovu „rovnost" přiřadit nějaký obecný význam, ale ten je možné téměř vždycky vyvodit z kontextu. Například z okolností, za jakých byl přednesen getrysbutgský projev, lze vydedukovat, že tvrzením, že „lidé jsou stvořeni jako sobě rovni", Lincoln prostě myslel rovnost právního statutu proti nerovnosti vyplývají- 282 283
c( z otrokářství. Tento výklad je dostatečně jasný. Ale když si položíme otázku, proč by měl být morálně a poli ticlty závazný a pokud nechceme odpovědět: „Protože všichni lidé jsou svým založením stejní', můžeme se zase jen dovolávat božského výroku dumačené-ha křesťanskou vírou. Takové řešení možná implikuje slovo „stvoření". - Mohlo by se zdát, že bychom měli udělat výjimku pro opozici, která vede k otevřeně autokratickému režimu. Ale většina příkladů z historie ultazuje, že i taková opozice se vyvinula demokratickou cestou a opírala svou vládu o souhlas lidu. Césara ne-Zavraždili plebejové. Aristokratičtí oligarchové, kteří ho skutečně zabili, také používali demokratické fráze
IS Viz kapitola XII. 17 Nelze zpochybňovat závaznost takových výbuchů. Ale lze pochybovat o jejich opravdovosti. Rozbor mnoha případů ukáže, že jsou vyprovokovány aktivitou jistých skupin a nejde o spontánní reakci íidí. V takovém případě spadají do druhé kategorie
jevi, kterými se budeme zabývat. Osobně se domnívám, že existují případy, za kterými stojí ryzí cítění. Ale nemohu vyloučit, ie by analýza odhalila v jejich pozadí snahu o manipulaci. 280 281
18) Neúplná informace, je-li pravdivá, je způsob, jak lhát, a přitom říkat pravdu.
19) Tato omezení by byla viditelněji!, kdyby se více záležitostí řešilo referendem. Politici asi vědí, proč se skoro vždy staví proti této instituci.
20 Všimněme si analogie se socialistickým přesvědčením, které také nahradilo křesťanskou víru nebo se stalo jejím doplňkem. 21 Lze namítnou, že je sice těžké slovu „rovnost" přiřadit nějaký obecný význam, ale ten je možné téměř vždycky vyvodit z kontextu. Například z okolností, za jakých byl přednesen getrysbutgský projev, lze vydedukovat, že tvrzením, že „lidé jsou stvořeni jako sobě rovni", Lincoln prostě myslel rovnost právního statutu proti nerovnosti vyplývají- 282 283
c( z otrokářství. Tento výklad je dostatečně jasný. Ale když si položíme otázku, proč by měl být morálně a poli ticlty závazný a pokud nechceme odpovědět: „Protože všichni lidé jsou svým založením stejní', můžeme se zase jen dovolávat božského výroku dumačené-ha křesťanskou vírou. Takové řešení možná implikuje slovo „stvoření". - Mohlo by se zdát, že bychom měli udělat výjimku pro opozici, která vede k otevřeně autokratickému režimu. Ale většina příkladů z historie ultazuje, že i taková opozice se vyvinula demokratickou cestou a opírala svou vládu o souhlas lidu. Césara ne-Zavraždili plebejové. Aristokratičtí oligarchové, kteří ho skutečně zabili, také používali demokratické fráze
