Paul Kennedy: Evropský zázrak a vzestup západního světa /1987/

V roce 1500, zvoleném mnoha historiky za předěl mezi moderní a předmoderní dobou, nemělo obyvatelstvo Evropy ani tušení o tom, že jejich kontinent byl předurčen k tomu, aby ovládl podstatní zbytek světa.


Znalosti, které měli tehdejší lidé o velkých civilizacích Orientu, byly kusé a velice často zavádějící a pocházely z mnohokrát převyprávěných zkazek cestovatelů. Nicméně obecné povědomí o rozsáhlých východních říších, oplývajících pohádkovým bohatstvím a ohromnými armádami, nabylo daleko od pravdy, a na první pohled se tyto společnosti nepochybně jevily jako mnohem příznivěji obdařené než západoevropské národy a státy.

Ve srovnání s těmito dalšími velkými centry kulturních a ekonomických aktivit skutečně vystupovaly slabé stránky Evropy mnohem výrazněji než její stránky silné. Tehdejší Evropa nebyla ani nejúrodnější oblastí světa, a tak Indie a Čína mohli být v každém ohledu pyšné. Z geopolitického pohledu byl evropský „kontinent“ nepříhodně rozčleněný, ohraničený ledem a vodou na severu a západě, vystavený častým pozemním nájezdům z východu a zranitelnými obchvaty z jihu.

V roce 1500, jakož i dlouho před tímto datem i po něm, nebyly toto žádné ryze abstraktní úvahy. Pouze o osm let dříve byla podrobena armádami Ferdinanda a Isabely Granada, poslední muslimská oblast Španělska; ale jednalo se pouze o konec jednoho regionálního tažení. Mnohem těžší boje mezi křesťany a silami prorokovými měly teprve přijít. Většin západního světa se ještě nevzpamatovala z šoku pádu Konstantinopole v roce 1453, tato událost byla o to závažnější, že naznačovala, že se osmanští Turci ve svému postupu nezastaví. Koncem století obsadilo Řecko a Jónské ostrovy,

Bosnu, Albánii podstatný zbytek Balkánu. To nejhorší však přišlo ve dvacátých letech šestnáctého století, kdy se jejich strašlivé janičářské armády hrnuly na Pešť a Vídeň. Na jihu, kde osmanské galéry napadaly italské přístavy, se papežové začínaly obávat, že Řím brzy potká osud Konstantinopole.

Tyto útoky byly zřejmě součástí souvislé velké strategie vypracované sultánem Muhammadem II. a jeho následovníky, ale odpovědi Evropanů byly nejednotné a sporadické. Na rozdíl od osmanské a čínské říše a na rozdíl od vlády, kterou zanedlouho ustanovili Mughalové v Indii, nedošlo nikdy ke sjednocení Evropy do té míry, že by všechny její části uznávali jednoho světského nebo duchovního vůdce. Namísto toho byla Evropa směsicí malých království a knížectví, pohraničních panství a městských států. Na západě sice vyrostlo několik silných monarchií jako španělsko, Francie a Anglie, ale žádná z nich nebyla prosta vnitřních tlaků a spíše na sebe vzájemně sočily, než aby se spojily v boji proti islámu.

Rovněž nelze tvrdit, že by Evropa měla výrazný náskok na poli kultury, matematiky, techniky nebo mořeplavectví a dalších dovedností, porovnáme-li ji s velkými civilizacemi asijskými. Podstatná část evropského kulturního a vědeckého dědictví byla bezesporu „vypůjčena“ z islámu, stejně jako muslimské společnosti si po staletí „vypůjčovaly“ z Činy za pomoci vzájemného obchodu, výbojů a úmluv.

Ve zpětném pohledu s může zdát, že koncem patnáctého století Evropa v oblasti obchodu a technologie rychle dozrávala, ale zřejmě nejblíže pravdě bude tvrzení, že v oné době byla všechna velká centra světové civilizace na zhruba stejném stupni vývoje, vyspělejší v jedné oblasti a zaostalejší v jiné. Technologicky, a proto i vojensky byly osmanské říše, mingovská Čína, o něco později severní Indie ovládaná Mughaly, jakož i soustava evropských států s jejich odnoží (moskevským velkoknížectvím) mnohem vyspělejší než roztroušené společnosti Afriky, Ameriky a Oceánie. To sice v roce 1500 znamenalo, že se Evropa opravdu stala jedním z nejdůležitějších kulturních a mocenských center, ale nebylo ještě vůbec zřejmé, že se jednoho dne vynoří na samém jejich vrcholu. 

Ještě než začneme zkoumat příčiny jejího vzestupu, je třeba věnovat pozornost silným a slabým stránkám ostatních konkurentů.

Evropský zázrak

Proč právě mezi roztroušenými a relativně nevzdělanými národy obývajícími západní části euroasijského masivu došlo k nepřetržitému procesu ekonomického vývoje a technických inovací, které postupně způsobily, že se tyto země staly vedoucími činiteli ve světových záležitostech v oblasti obchodu a vojenství?

Tato otázka po staletí zaměstnávala odborníky i ostatní pozorovatele, a proto se pokusíme na dalších stránkách shrnout stávající znalosti o tomto problému. Ať už půjde o jakkoli hrubě načrtnutou syntézu, její vedlejší výhodou je soustředění na hlavní prameny argumentace které prostupují celou touto rozsáhlou prací: a sice že vždy existovala komplikovaná dynamika, která byla hnána hlavně ekonomickým a technickým pokrokem, byť se vždy vzájemně ovlivňovala s ostatními proměnnými, jako je společenská struktura, zeměpisné podmínky nebo náhodní události. A chceme-li porozumět běhu světové politiky, musíme zaměřit pozornost spíš na materiální a dlouhodobé záležitosti než na rozmary osobností nebo rutinní pohyby diplomacie a politiky a musíme si uvědomit, že moc je velice relativní a muže být popsána nebo proměřena jen častým porovnáváním různých států a společností. 

Jeden rys Evropy nás zarazí při prvním pohledu na mapu světových „mocenských center“ šestnáctého století: její politické rozdrobenost (viz mapa 1 a 2). Nejednalo se však o náhodná nebo krátkodobá seskupení, jaká se náhle objevovala v Číně bezprostředně po zhroucení nějaké říše a předtím, než se následující dynastii podařilo navázat vlákna centralizované moci. Evropa byla vždycky politicky rozdrobená, navzdory veškerému úsilí Římanů, kterým se podařilo proniknout nejdále jen na severu nepatrně za Rýn a Dunaj. Po tisíc let po pádu Říma byla v protikladu k trvalé expanzi křesťanského náboženství a kultury základní politická mocenská jednotka malá a omezená. Příležitostná koncentrace moci, například za Karla Velikého na západě nebo v případě Kyjevské Rusi na východě,
bývala pouze dočasnou záležitostí a končívala změnou vládce, vnitřní nesváry nebo vnější invazí.

Za tuto politickou různorodost vděčila Evropa hlavně zeměpisným poměrům. Postrádala obrovské nížiny, ve kterých by mohli kočovníci snadno založit říši, chyběly zde široké životadárné poříční oblasti, jaké se nalézaly kolem Gangy, Nilu, Tigridu a Eufratu, žluté řeky a Jang-c´- t´iangu, poskytovaly obživu spoustě pracujícího lidu a jež rolníci mohli snadno obdělávat. Evropská krajina byla mnohem roztříštěnější, s horskými masivy a rozsáhlými lesy, které oddělovaly roztroušená osídlení v údolích. Její podnebí se výrazně měnilo od severu k jihu a od západu k východu. To mělo řadu závažných důsledků. Především znesnadňovalo vytvoření jednotné vlády, a to dokonce i mocným a odhodlaným válečníkům, a dále velice snižovalo riziko, že by celý kontinent mohl být ovládnut vnější silou, třeba mongolskými hordami. Tato různorodost krajiny naopak povzbuzovala vznik a přetrvání decentralizované moci s omezenými královstvími, pohraničními panstvími, horskými klany a konfederacemi měst v nížinách, což způsobovalo, že politické mapa Evropy z kterékoli doby po pádu Říma vypadala jako nějaká záplatovaná pokrývka. Její vzor se mohl od století ke století měnit, ale nikdy nepřevládla barva jediná, vyznačující jednotnou říši.

Rozdílné evropské klimatické podmínky vedly k rozdílným výrobkům vhodným pro směnu a v době rozvíjejících se tržních vztahů byly dopravovány po řekách nebo cestách, které byly prosekány lesy, oddělujícími jednu osídlenou oblast od druhé. Tento obchod, který zásoboval rostoucí evropskou populaci patnáctého století, spíše charakterizovalo hromadné zboží produkované ve velkém, jako bylo dřevo, obilí, víno, vlna, sledi a podobně, než luxusní zboží dovážené orientálními karavanami. A zde opět sehrály hlavní úlohu zeměpisné podmínky, neboť přeprava tohoto zboží po vodě přišla mnohem levněji a v Evropě byla spousta splavných řek. Moře obklopující Evropu bylo dalším impulsem k důležité činnosti – stavbě lodí, a tok koncem středověku existoval mezi Baltem, Severním mořem, Středozemním a Černým mořem kvetoucí námořní obchod. Tento obchod byl – jak také jinak – dočasně přerušován válkou a ovlivňován místními katastrofami, jako byly neúroda nebo mor; ale všeobecně se stále vzmáhal, zvětšoval blahobyt Evropy, obohacoval stravu obyvatel a vytvářel nová centra bohatství, např. hanzovní nebo italská města. Pravidelná směna zboží na dlouhé vzdálenosti zase podněcovala rozvoj směnek, úvěrového systému a bankovnictví v mezinárodním měřítku. Právě existence obchodního úvěru a možnosti pojištění nastolovaly zásadní předvídatelnost ekonomických podmínek, z jaké se mohli soukromí obchodníci těšit zřídkakdy – pokud vůbec - kdekoli na světe.

Protože značná část tohoto obchodu byla provozována v drsnějších vodách Severního moře a Biskajského zálivu a také proto, že rybaření ve vzdálenějších vodách se stávalo důležitým zdrojem obživy a bohatství, byli loďaři nuceni stavět bytelné (i když poněkud pomalé a neelegantní) lodě, schopné převážet značné náklady a ve svém pohybu odkázané pouze na sílu větru. Časem měli lodě více plachet a stěžňů a na zádi byly opatřeny kormidlem, a tak se daly lépe ovládat. Severomořské „kogy“ a jejich následovnice sice zřejmě nevypadali tak impozantně jako lehčí lodě, které se plavily kolem pobřeží východního Středomoří a Indickým oceánem, ale jak uvidíme dále, měly zase zjevné výhody na dlouhých plavbách. Nejdůležitější důsledky tohoto decentralizovaného, převážně nekontrolovaného růstu obchodu a kupectva, přístavů a trhů byly politické i sociální. Především neexistoval způsob, kterým by mohl být takový ekonomický rozvoj zcela potlačen. To neznamená, že by rozvoj tržních sil neznepokojoval mnohé mocné. Feudálové, kteří hleděli na města s podezřením jako na střediska odpadlictví a útočiště nevolníků, se často pokoušeli omezit jejich privilegia. A jako kdekoli jinde byly obchodníci často odíráni, jejich zboží bylo kradeno a majetek zabavován. Papežské vyhlášky proti lichvě v mnoha případech připomínají konfuciánskou nelibost vůči zprostředkovatelům vytvářejícím zisk a vůči půjčovatelům peněz. Ale nejdůležitější bylo, že v Evropě neexistovala žádná ústřední autorita, která by dokázala účinně zastavit ten nebo onen obchodní rozmach, žádná ústřední vláda, jejíž změny priorit by mohli vzestup nebo pád určitého průmyslového odvětí, neexistovalo žádné systematické a univerzální vykořisťování obchodníků a podnikatelů prostřednictvím daňových výběrčích, které tak účinně brzdilo ekonomiku mughalské Indie. Uveďme charakteristický a názorný příklad: v roztříštěným politických poměrech reformační Evropy bylo zřejmé, že papežské rozdělení zámořského světa v roce 1493 na portugalsko a španělskou sféru a tím méně zákaz zámořského obchodu (což připomíná zákazy vyhlášené v mingovské Číně a tokugawském Japonsku) nebudou mít žádný skutečný efekt.

V Evropě se vždy našli vladaři a místní feudálové, kteří ochotně tolerovali kupce a jejich způsoby i tehdy, když je ostatní ožebračovali a vyháněli. Ze starých zpráv se dovídáme, že utlačovaní židovští obchodníci, zruinováni vlámští textilní dělníci i pronásledovaní hugenoté se stěhovali a přinášeli s sebou vlastní zkušenosti a odborné znalosti. Šlechtici v Porýní, kteří nadměrně zdaňovali cestující obchodníky, zjišťovali, že se obchodní trasa může odklonit a spolu s ní i jejich zisky. Monarcha, který se přestal hlásit ke svým dluhům, mohl mít nesmírné potíže při sjednávání nových půjček, když byla na obzoru další válka a bylo rychle zapotřebí peněz na vystrojení armády a loďstva. Bankéři, vojenští zprostředkovatelé a řemeslníci rozhodně nebyli okrajovými články společnosti. Postupně a různým tempem vstupovala většina režimů do symbiózy s tržní ekonomikou, ochraňovala ji vnitřními ustanoveními, promyšleným zákonním systémem (dokonce i pro cizince) a získávala na daních podíl
z rostoucích obchodních zisků. Dávno předtím, než to precizně vyjádřil Adam Smith, poznali vládcové některých západoevropských společností, že „jen málo je potřeba k tomu, aby byl stát z nejhlubšího barbarství přiveden do stavu nejvyššího bohatství, totiž mír, nízké daně a tolerantně spravovaná justice…“ Občas méně chápaví političtí vůdcové – např. španělští vládcové Kastilie nebo některý bourbonský král Francie – mohli skutečně zabít slepici, která snášela zlatá vejce, ale následný pokles bohatství, a tudíž i vojenské síly byl brzy zřejmý snad i těm nejzaslepenějším.
Pravděpodobně jediným faktorem, který mohl vést k centralizaci moci, by bylo získání technologie střelných zbraní jedním státem, což by zničilo nebo zastrašilo veškeré nepřátele. To ovšem ve zrychlujícím se tempu ekonomického a technického rozvoje, ke kterému došlo v Evropě patnáctého století, když se populace kontinentu vzpamatovávala s „černé smrti“ a rozkvetla italská renesance, rozhodně nebylo možné. Jak už bylo řečeno, v tomto dlouhém období o d roku 1450 do roku 1600 byly „říše střelného prachu“ zakládány všude. Moskevské velkoknížectví, tokugawské Japonsko a mughalská Indie poskytují nejlepší příklad toho, jak mohou být velké státy formovány vůdci, kteří si dokáží obstarat střelné zbraně a děla, s nimiž přinutí všechny své soupeře k poslušnosti.

Avšak protože se Evropě končícího středověku a nastupujícího novověku objevovali nové válečnické techniky mnohem častěji než kde jinde, bylo nepravděpodobné, že by jeden takový objev umožnil některému národu ovládnout protivníky. Objevují se náznaky, signalizující rostoucí koncentraci vojenské moci. V Itálii došlo k nasazení odlípl arkebuzníků, které v případě potřeby kryli vojáci s píkami, a tak byla ukončena éra rytířů na koních, doprovázených mizerně vycvičenými feudálními rekruty. Ale bylo také jasné, že pouze bohatší městské státy jako Benátky nebo Milán nají na zaplacení nových armád, kterým veleli slavní kondotiéři. Krom toho kolem roku 1500 získali králové Francie a Anglie ve svých zemích dělostřelecký monopol, a bylo-li zapotřebí, mohli zničit sebemocnějšího poddaného, i kdyby se skrýval za hradními zdmi. Ale nepovede tato tendence nakonec k většímu národnímu monopolu, který se rozšíří na celou Evropu? Tuto otázku si určitě kolem roku 1500 kladli mnozí, když pozorovali rozsáhlou koncentraci zemí a vojsk ovládaných císařem Karlem V.
Podrobnější diskusi o tomto specifickém habsburském pokusu získat nadvládu nad Evropou a následném neúspěchu ponechme další kapitole. Ve stručnosti však můžeme uvést ty nejobecnější důvody, proč nebylo možné násilně sjednotit celý kontinent. Opět se ukázala jako nejpodstatnější existence různých ekonomických a vojenských mocenských center. Ani jeden z italských městských států nemohl usilovat o vlastní rozmach, aniž by to vyvolávalo intervenci ostatních, které toužily po zachování rovnováhy sil; žádná „nová monarchie“ nemohla rozšiřovat svoje državy a podráždit rivaly, kteří by usilovali o kompenzaci. V době kdy byla reformace v plném proudu, se k tradičnímu soupeření o mocenskou rovnováhu přidávaly náboženské rozpory, což vyhlídky na politickou centralizaci ještě více oddalovalo.

Přesto leží skutečné vysvětlení poněkud hlouběji. Konec konců existence soupeřů a rozhořčených nálad mezi válčícími seskupeními byla patrná v Japonsku, Indii a na mnoha dalších místech, ale ta ještě nemohla zabránit případnému sjednocení. Evropa se odlišovala, neboť zde každá ze soupeřících sil mohla získat přístup k novým vojenským technikám, takže si žádala jednotlivá mocnost nemohla navždy podržet rozhodující slovo. Tak například služby švýcarských a ostatních žoldnéřů zde byly pro kohokoli, kdo byl ochoten za ně zaplatit. Neexistovalo žádné centrum výcviku arkebuzníků ani centrum výroby kanonů – ať už ranějších bronzových děl nebo pozdějších levnějších děl z litiny. Naopak byly takové zbraně vyráběny poblíž nalezišť železné rudy ve Wealdu, ve střední Evropě, v Malaze, Milánu, Lutychu a později ve Švédsku. Stejně tak se šířila po různých přístavech od Baltu po Černé moře znalost stavby lodí, takže bylo prakticky nemožné, aby některá země uchvátila veškerou
námořní moc, což zase pomohlo zabránit dobývání a likvidaci zámořských konkurenčních center zbrojní výroby.

Tvrzení, že evropský decentralizovaný státní systém byl velkou překážkou centralizace, není tautologií. Skutečně existovalo značné množství konkurenčních politických entit, z nichž
většina vlastnila nebo si byla schopna koupit vojenské prostředky k zajištění vlastní nezávislosti, takže žádná z nich nemohla samostatně dosáhnout vlády nad kontinentem. Tato soutěživá interakce mezi evropskými státy pomáhá sice vysvětlit, proč se zde nevytvořila jednotná „říše střelního prachu“ ale na první pohled nepodává vysvětlení trvalé evropské cesty ke globálnímu vedení. Nemohly snad být síly nových monarchií v roce 1500 zničeny, kdyby se postavili proti obrovským sultánovým armádám a nespočetným oddílům mingovské říše? Počátkem šestnáctého století a v některých ohledech ještě ve století sedmnáctém to možné bylo. Po roce 1600 s e však už vojenská rovnováha rychle vychylovala v prospěch Západu. 

Vysvětlení tohoto přesunu musíme opět hledat v decentralizované evropské moci. Neboť ta především způsobila, že se mezi jednotlivými městskými státy a později mezi většími královstvími rodily primitivní formy závodu ve zbrojení. To mělo do jisté míry své společensko-ekonomické kořeny. Najednou se armády bojující v Itálii už neskládaly z feudálních rytířů a jejich vazalů, ale z kopiníků, arkebuzníků a (křídelní) kavalerie, byly financováni obchodníky a kontrolovány městskými radami jednotlivých měst, takže bylo jasné, že tyto rady požadovaly za peníze výkon. Navzdory nejlepším manévrům kondotiérů se nestaly nadbytečnými. Jinak řečeno, města požadovala takový druh zbraní a takovou taktiku, které by vedly k rychlému vítězství, aby bylo možno náklady na válku redukovat. A stejně tak měli najednou „národní“ armádu pod přímou kontrolou francouzští vládcové konce patnáctého století. Sami si ji platili a dychtili po tom, aby tato síla dosahoval výrazných výsledků.

Systém svobodného trhu nejenom nutil bezpočet kondotiérů, aby soutěžili o kontrakty, ale také pobízel řemeslníky a vynálezce, aby zdokonalováním svých výrobků získali nové zakázky. Tato zbrojní spirála už mohla být patrná v patnáctém století při výrobě arkebuz a plátového brnění a stala se zjevnou v následujících padesáti letech při experimentováni se zbraněmi na střelní prach. Na tomto místě je třeba připomenout, že první děla používána v západní Evropě a Asii se ve vzhledu a v účinnosti příliš nelišila. Obrovské železné roury, které vystřelovaly kamenné koule a vydávaly nesmírný hluk, působily impozantně a ve své době přinášely výsledky; tento typ také použili Turci při ostřelování konstantinopolských hradeb v roce 1453. A přesto se zdálo, že pouze v Evropě existovaly stimuly pro jejich stálé vylepšování, které se týkalo zrnitosti střelného prachu, odlévání mnohem menších (ale stejně výkonných) děl ze slitiny bronzu a cínu, tvaru a struktury hlavní a samotných střel, ložišť děl a jejich lafet. To značně zvyšovalo sílu mobilitu dělostřelectva a umožňovalo majiteli
takových zbraní, aby zdolal nejmocnější pevnosti – což zjistily ke svému zděšení italské městské státy, když roku 1494 vtrhla do Itálie francouzská armáda vyzbrojena strašlivými bronzovými děly. Žádný div, že byli vybízeni vynálezci a vzdělanci, aby proti těmto dělům navrhli nějaká opatření (a ještě méně překvapí, že v Leopardových zápisnících z oné doby nalezneme skicy kulometu, primitivního tanku a parou poháněného děla).

Nechceme tvrdit, že by ostatní civilizace počáteční nedokonalé modely zbraní nevylepšovaly. Některé tak činily, a to tak, že běžně kopírovaly evropské modely nebo přesvědčovaly evropské návštěvníky (např. jezuity v Čině), aby se o své znalosti podělily. Ale protože mingovská vláda měla na výrobu děl monopol a brzy a brzy ho také získali a s jeho pomocí upevnili moc agresivní vůdcové Ruska, Japonska a mughalské Indie, chyběly zde podněty pro zlepšovaní těchto zbraní. Jakmile se Číňané a Japonci uzavřeli do sebe, zakázali rozvoj zbrojní výroby. Islámští janičáří se drželi tradičních forem boje a artilerií pohrdali – až bylo příliš pozdě dohnat evropský náskok. Ruští a mughalští velitelé armád, kteří čelili méně vyspělým národům, nepotřebovali nutně zdokonalovat zbraně, protože t, které už vlastnili, na zastrašení nepřátel stačily.

Stejně jako na obecném ekonomickém poli, tak také v této specifické oblasti vojenské technologie Evropa stimulována vzkvétajícím obchodem se zbraněmi získala rozhodné vedení nad ostatními civilizacemi a mocenskými centry.



úryvok z knihy Paul Kennedy: Vzestup a pád velmocí. Ekonomické proměny a vojenské konflikty v letech 1500 - 2000