Charakteristickým momentem politických dějin poválečných demokracií je, že slovo "sociální" se stalo nenasytným slovem-lasičkou, vysávajícím všechen smysl ze slova "stát". Přeměna demokratického právního státu ve stát sociální je inspirována představou, že moderní společnost je jen trhem: lidé jsou tu vázáni jen smluvními a ekonomickými vztahy, chladnou logikou zisku, není tu místo pro solidaritu a vzájemnost, všude vládne nejistota. Legitimnost státu splývá tak s povinností vynahradit občanům solidaritu, kterou vláda trhu zničila.
Tento výklad modernosti je mýtus, který má své kořeny v politickém nepřátelství feudální šlechty vůči měšťácké tržní ekonomii. Je důležité pro pochopení kulturních dějin kapitalismu připomenout, že intelektuální levice tento protiměšťácký mýtus přebrala a přetvořila v kulturní kritiku kapitalismu. Intelektuál považuje tržní ekonomii za nemorální, protože v ní jednání jednotlivců je vedeno jen hlediskem soukromého prospěchu a ne hlediskem celku. Taková splečnost je také iracionální, protože rozum znamená prosazovat "hledisko totality" proti hledisku subjektivnímu, tedy "částečnému". Cílem levicové politiky je tedy prosadit hledisko celku proti soukromému prospěchu. Nejpůsobivěji je tato protimoderní rétorika formulována v mýtotvorné knize Tonniese Gemeinschaft und Gesellschaft neboli "pospolitost a společnost". Pospolitost je tu popsána jako přirozený životní celek, zatímco společnost je umělá masa individuí, spojených jen touhou po soukromém prospěchu. Moderní doba je rychlá expanze umělé nepřirozené společnosti do všech sfér života, která musí nakonec přinést katastrofu.
Mýtus o přirozené pospolitosti a nepřirozené umělé společnosti ovládané tržní logikou inspiruje masová politická hnutí, jejichž programem je přebudovat liberální stát v "novou pospolitost": slova jako soudruh, camerata, bratr, Volksgenossen, rasová pospolitost, třídní solidarita a různá ta "opustíš-li mne, zahyneš" vyjadřují symbolicky nostalgii po přirozeném svazku s druhými lidmi založeném na krvi a půdě. Výraz "sociální jistota" patří do této souvislosti" demokratický právní stát se má stát také jakousi náhražkou - funkčním substitutem - ztracené pospolitosti soudruhů a bratří a pečovat o občany jako o "členy rodiny". tento politický projekt ale vysává z demokratického právního státu jeho podstatu.
Podstatou demokratického právního státu je totiž to, že všechny vztahy mezi občany a státní mocí jsou regulovány zákony a ne vůlí určitých osob anebo pocitem solidarity. Ideálem demokratického právního státu je ustanovit zákony, které by každý rozumný člověk sám svobodně ustavil, kdyby byl zákonodárcem. V podmínkách nedokonalé společnosti se tomuto ideálu nelze přiblížit jinak než konfliktem mezi omezenými hledisky jednotlivců, v němž jedině vznikají zákony univerzálnější. Tato univerzálnost zákonů je základem právní jistoty občanů, protože zákony se netýkají jejich zvláštních cílů a životních okolností, ale určují, co je náplní jejich občanství a co tedy musí platit pro každého občana.
Sociální jistota se liší od jistoty právní tím, že se naopak týká zvláštních okolností našeho života, naší zvláštní identity. Obyčejně se slovo "sociální jistota" používá v nevlastním smyslu k označení různých druhů jistot, které na trhu zcela běžně poskytuje jeden obor podnikání, totiž pojišťovnictví. Pojištění je druh sázky: Vsadím se s nějakou bankou, specializovanou v tomto druhu sázení, že v budoucnosti onemocním. Když vyhraji, banka mi musí zaplatit náklady na léčení, v opačném případě si nechá peníze, které jsem jí měsíčně dával. Proč by stát měl mít monopol těchto sázek, proč by je měl organizovat účinněji než soukromníci? Penze je druh dlouhodobé investice, která mi má zajistit rentu. Soukromé podnikání zajistí takovou rentu mnohem výhodněji než stát.
K smrtelnému osudu nás lidí patří nicméně i to, že se dostáváme do nevýhodných situací, proti nimž je těžké se pojistit. Takové situace jsou ale výjimečné: každý z nás je žije jinak, má jiné možnosti jim vzdorovat. Pro tuto jejich výjimečnost je nelze řešit právně, ale státní intervencí, která by musela mít formu obecného zákona, ale "sociálně". Výraz "sociální jistota" ve svém vlastním, nemytologickém smyslu znamená, že lidé mají porozumění pro rozmanitost životních situací a osudů, chtějí a umějí je s druhými sdílet. Už Adam Smith zdůraznil, že společnost není jen trhem, ale také sympatií, sympatetickým prožíváním zkušeností druhých, které trh ještě posiluje, protože zmnožuje kontakty mezi lidmi. Toto sympatetické porozumění mezi lidmi nemůže být vtěleno do zákonů a spravováno státem, ale musí být motivem účinného jednání ve prospěch druhých v nepředvídatelných okolnostech.
Mýtus, že moderní společnost je ztráta pospolitosti, a že proto se o člověka musí starat stát, je mocenskou ideologií v rukou většinou levicových intelektuálů, úředníků, kteří v asistenční státní byrokracii vidí příležitost k výhodnému zaměstnání mimo tržní logiku. Ve skutečnosti modernost je velká kolektivní tradice, vyznačující se tím, že neustále vznikají spolky, společenství, svazy, hnutí, družstva, v nichž lidé jsou navzájem spojeni sdílenými ideály a zájmy. Sociální jistoty můžeme v moderní společnosti získat jen v rámci těchto zvolených pospolitostí a ne státní intervencí, která ostatně není než monopolním pojištěním občanů. Pojištění je jistota, kterou lze získat na trhu. Sociální jistota ve vlastním slova smyslu není jen nějaké pojištění, ale znamená, že zvláštní situace ve světě může být sdílena druhými lidmi. Sociální stát je patologický útvar, protože chce řešit formou obecných zákonů pod byrokratickou správou situace, jejichž podstata je v tom, že zasahují každého člověka jinak, v jeho zvláštní neopakovatelné situaci.
Demokratický právní stát zaručuje právní jistotu, trh nabízí ekonomické jistoty a společnost, bohatá na spolkový a asociační život, jistotu sociální: péče o tyto tři jistoty je podstatou demokratické politické kultury. Pověra, že všechny jistoty nám musí zaručit stát, nás postupně o všechny jistoty připraví.
z knihy V. Bělohradský. Kapitalismus a občanské ctnosti. 1992
