Existují velmi rozporné pohledy na vliv globalizace na
kulturu. Západ je vnímán jako multikulturní produkt.
Západní kultura v různé míře získala své filosofické dědictví
od Řeků, náboženství ze středního Východu a základní
vědecké poznatky z Číny a islámského světa. Obyvatelstvo
a jazyk mají svůj původ v Evropě. Vezměme si kupříkladu obyčejnou knihu: papír pochází z Číny, abeceda od Féničanů, čísla stránek používali již Arabové a hlavně Indové. Vynálezcem knihtisku je Němec Guttenberg, tiskařství samo má však ještě hlubší kořeny, a to v Číně a Koreji. Nejstarší rukopisy starověku byly uchovány jen díky kulturnímu kontaktu s islámskou civilizací a v menší míře také irskými mnichy.
Období mezi rokem 1800 a první světovou válkou bylo svědkem nevídaného vzestupu globalizace. Bylo to období objevů: paroloď, železnice a automobil, toto všechno nahradilo cestování kočárem a pomalými loděmi. Mezinárodní obchod, investice a migrace rychle rostly. Devatenácté století bylo po všech stránkách jednou z nejkreativnějších a nejplodnějších epoch. Výměna kulturních myšlenek v celé Evropě a Americe nevedla k vytvoření homogenizované kultury, nýbrž podporovala různorodost a kvalitu.
Oproti tomu se doba největšího kulturního úpadku v historii západní civilizace kryje s dobou deglobalizace. Tzv. doba temna, kterou můžeme zhruba datovat od pádu Římské říše roku 422 našeho letopočtu do raných let středověku kolem roku 1100, je obdobím masivního omezení meziregionálního obchodu a investic. Říše Římská vytvořila pravidelné spojení mezi vzdálenými kouty Evropy a Středomoří, síť silnic v Římě přesahovala co do počtu mil, současnou mezistátní síť v Americe. Po pádu říše však obchod ustal, města začala upadat a feudalismus začal vzkvétat. Šlechta se uchýlila do těžce ozbrojených venkovských velkostatků. Během této doby došlo k velkému úpadku architektury, písemnictví, četby a vizuálního umění. Velkolepé stavby starověku začaly chátrat nebo byly vyrabovány. Bronzové sochy byly roztaveny kvůli zisku drahého kovu. Většina z význačných písemností starověku byla zničena. Díky prozíravým mnichům, kteří vytvořili kopie, se naštěstí některé texty přece zachovaly.
Vznik středověké společnosti a období renesance bylo z velké části procesem reglobalizace, když Západ navázal kontakt s Čínou a islámským světem. V tomto období začal obchod znovu expandovat, začaly být více využívány vodní doprava a obchodní cesty, které po pádu Římské říše upadly v zapomnění, byly obnoveny.
Tyto úspěchy globalizace však nebyly spojeny s kulturní výměnou za rovných podmínek. Představa spravedlivých a rovných podmínek je pouhým mýtem. Například řecké městské státy si nebyly nikdy rovnocenné. Křesťanská a řecko-římská kultura se usadila pevně v Evropě vlastně úředním příkazem. Britská kultura dosáhla velkého významu v Americe. Přínosy kulturní výměny obvykle přicházejí spíše z dynamického prostředí velké nerovnováhy než z prostředí klidně a hladce fungujících trhů. Ani během těch nejúspěšnějších období nebyl prospěch z výměny mezi kulturami okamžitý. Nové má tendenci vytlačit staré, často zcela nečekaným a hrubým způsobem, a to i když nové čerpá ze starších tradic.
Celý dnešní svět a „domorodá“ umění vyrostly ve skutečnosti díky různorodosti a nerovným podmínkám. Na rozdíl od běžného názoru je většina kultur třetího světa směsicí nejrůznějších vlivů, je syntetickým produktem globálních vlivů většinou pocházejících ze Západu. Žádný z běžných výrazů používaných k popisu těchto kultur, ať to je „třetí svět“, „domorodá“, „původní“ či „nerozvinutá“, není vhodným označením, které by zachycovalo společnou podstatu tvůrčího umění.
Uvedu zde jeden příklad. Sochy kanadských Eskymáků nebyly známy světu až do první světové války. Bílý umělec James Houston představil sochařské práce Eskymáků světu roku 1948. (A i dřívější sochy čerpaly inspiraci z kulturního vlivu mořeplavců.) Od té doby Eskymáci vytvořili několik prvotřídních prací ve svém oboru. Prodej kamenosochařských prací na západních trzích, často za horentní sumy, umožnil Eskymákům udržovat řadu tradičních zvyků. Eskymáci se rovněž pustili do vytváření otisků a měli komerční i umělecký úspěch.
Kovový nůž se ukázal být velkým darem pro třetí svět, pro jejich sochařskou a řezbářskou tradici, např. při tvorbě totemů v severozápadním Pacifiku. Akrylové a olejové malby se rozšířily jen díky kontaktu se západní civilizací. Jihoafrické umění Ndebele používá korálky jako základní materiál k zdobení šatů. Tyto korále však nepocházejí z Afriky, ale byly v 19. století dovezeny z Čech. Zrcátka, korály, bavlněné oblečení a papír – všechno potřebné materiály pro „tradiční“ africká umění – pocházejí z Evropy. Ve dvacátém století nastal po celém světě rozkvět „lidového umění“ z třetího světa, který byl řízen západní poptávkou, materiály a technologií výroby. Pánové Cerny a Seriff psali o „celosvětové hromadě odpadků“, užívání vyřazených materiálů a technologií v lidovém umění po celém světě.
Většina světových stylů hudby nemá tak dávné kořeny, jak se všeobecně předpokládá. To se týká dokonce i tzv. tradičních žánrů. 20. století přineslo vlny hudební inovace do většiny kultur, především do těch velkých, otevřených. Hudební centra třetího světa – Káhira, Lagos, Rio de Janeiro, předcastrovská Havana – jsou různorodá a kosmopolitní města, která byla přístupná novým nápadům a technologiím přicházejícím z okolního světa.
V literatuře podpořily tvořivost třetího světa především tiskařský lis a moderní knihkupectví. Většina nezápadní literatury před vpádem západní beletrie upadala. Dnes jsou například Salman Rushdie z Indie, Naguib Mahfouz z Egypta a Pramoedya Toer z Indonesie celosvětově známí a uznávaní autoři, srovnatelní s nejlepšími autory evropskými a americkými.
V souladu s touto historií byli spisovatelé z třetího světa jedněmi z největších propagátorů kosmopolitního multikulturalismu. Salman Rushdie popisuje svoji práci jako oslavu křížení, míšení, nečestnosti a zvrhlosti. Ghanský spisovatel Kwame Anthony Appiah věří, ze kosmopolitismus doplňuje kořeny jejich kultury, spíše než by je ničil. Tyto nové inovativní způsoby udržují různorodost (diversitu) světové kultury. Rabindranath Tagore, Ghandhího předchůdce, podporoval mezinárodní obchod a spolupráci před národní izolací a bojkoty zahraničního zboží. On spatřoval genialitu indické společnosti v tom, že spočívala ve slučování kultur Západu a Východu.
Svobodný obchod a tvořivost
Přístup standardní ekonomie k obchodu dostatečně nevysvětluje, proč je kulturní globalizace tak kontroverzní a jak mohou vzniknout tak rozporné pohledy na globalizaci. Většina ekonomů se pouze úzce zaměřuje na přínosy obchodu k efektivnosti a už méně pozornosti věnuje vysvětlení, jak kultura vzniká nebo je vytvářena. Ekonomické modely nenabízejí žádné vysvětlení toho, co je podstatou lidské tvořivosti.
Klasická a neoklasická ekonomie ztotožňuje směnu a rozmach obchodních příležitostí s růstem dostupnosti zboží a služeb pro všechny národy. Pro lepší ilustraci si můžeme představit Robinsona Crusoea na pustém ostrově. Po příjezdu Pátka má Robinson přístup k většímu počtu druhů zboží a služeb. Robinson se může specializovat a vykonávat pouze činnosti, proto které se nejvíce hodí, a může produkty své práce vyměňovat s Pátkem za to, co neumí vyrobit tak efektivně. Přinejhorším bude jeho spotřeba taková, jaká byla, když byl na ostrově sám. V tomto příběhu přináší obchod různorodost – v tomto případě větší výběr zboží a služeb.
Podobenství Pátka a Robinsona považuji za nedostatečný model kulturní globalizace a nedostatečnou odpověď na otázku, zda trhy podpoří utopickou představu Roberta Nozicka o svobodné volbě. Příběh o Robinsonovi nevysvětluje speciální rysy kulturní a umělecké tvorby. Model především předpokládá, že Robinson a Pátek mají kompletní znalost všech jim dostupných alternativ. Příčiny lidské tvořivosti a její potenciální křehkost do příběhu nijak nevstupují.
V realitě je tvořivá umělecká tvorba velmi obvykle závislá na vysoce komplexní podpůrné síti. V kulturní síti zvětšuje nespočet doplňujících faktorů efektivnost všech ostatních faktorů obvykle způsobem, který nemůže žádný jednotlivec předpokládat. Obchod může také rozvrátit staré sítě nebo dovolit vzniknout novým životaschopným systémům. Obchod může především ovlivnit společenské smýšlení a pohled na svět, technologie, geografickou koncentraci produkce a stupeň zájmu zákazníka na kvalitě.
Tyto čtyři faktory vnímám jako živnou půdu pro anti-globalizační argumenty, a proto si zaslouží speciální pozornost. V každém případě se ve své knize zaměřuji na to, jak může obchod poškodit tvořivost, a převádím anti-globalizační polemiky do mnohem systematičtější podoby. Následně hodnotím platnost argumentů na základě empirických důkazů. Při výběrů empirických důkazů jsem věnoval zvláštní pozornost oblastem, kde je kritika globalizace nejsilnější, jako je kinematografie a ručně tkané látky.
Moje pojetí kultury a obchodu se liší od pojetí „kritické teorie“. Literatury s tématem „kritické teorie“ existuje spousta a obsahuje různé pohledy založené mimo jiné na Marxismu, strukturalismu a postmodernismu. Bourdieu, Gramsci a Canclini – i oni sami odlišují produkty globalizované intelektuální kultury – vše tedy nelze redukovat pouze na jeden společný jmenovatel. Je tu nicméně jedna společná odlišnost mezi mým přístupem a těmito alternativními přístupy. Pokládám kulturu za věc individuální volby, která probíhá v kontextu volby prostředků k dosahování cílů.
Rozdíl v metodách je mnohem podstatnější, než se často připouští. „Kritičtí teoretici“ rádi vykreslují ekonomy jako ty, kteří předpokládají, že jednotlivci jsou „atomističtí“ či „autonomní“, zatímco „kritičtí teoretici“ pracují s modely sociálně determinovaného rozhodování. Ve skutečnosti však ekonomický přístup připouští a dokonce zdůrazňuje, že jednotlivec se může setkat se společenskými tlaky při výběru mezi kulturami. Podle ekonomického přístupu nejsou rozhodnutí nikdy svobodná ve smyslu úplné neomezenosti. Nicméně omezení fungují spíše skrze individuální volbu než přes makroekonomické kategorie, jako jsou společenská třída, rasa, pohlaví nebo moc. Ústřední roli v kritické teoretické literatuře, která se zabývá kulturou a globalizací, hrají koncepty nadvlády a falešného vědomí. Uvidíme ale, že nejdůležitější argument proti globalizaci lze shrnout do příběhu o tom, jak individuální volba v kontextu nedokonalých trhů může minout svůj cíl.
Co globalizace přinese?
Mé závěry ohledně globalizované kultury lze shrnout následovně:
Za prvé, koncept kulturní diversity má rozmanitý a někdy rozporuplný význam. Odlišné druhy diversity se často pohybují opačným směrem. Například diversita uvnitř společnosti se vztahuje k bohatosti výběru v této společnosti, zatímco diversita mezi společnostmi vypovídá o tom, jaký je rozdíl mezi výběrem alternativ v jednotlivých společnostech. Když je nějaké nové umělecké dílo prodáno jednou společností druhé, pak se různorodost (diversita) uvnitř společnosti zvyšuje (spotřebitelé mají větší výběr), ale různorodost mezi dvěma společnostmi klesá (dvě kultury se stávají podobnější). Spor není o to, zda je více či méně různorodosti jako takové, ale spíše o to, jaký druh různorodosti globalizace přinese. Globalizace má tendenci podporovat různorodost uvnitř společnosti, a různorodost v čase, ale naopak potlačuje diversitu mezi kulturami.
Diversita v čase se týká toho, jak se mění společnost v čase. Pokud je diversita hodnotou obecně, můžeme být zlákáni k závěru, že diversita v čase je hodnotou rovněž. Existuje mnoho obránců diversity, kteří neschvalují zánik kultur a k diversitě v čase vyjadřují bezvýhradný odpor.
Operativní diversita – skutečná schopnost využívat různorodosti světa – se liší od objektivní diversity. Globalizace má silnější důkazy o tom, co bylo, než o tom, co bude. Trhy šíří rozmanité produkty do světa velmi efektivně, dokonce i tehdy, když mezi-kulturní kontakty ničí domácí tvůrčí prostředí.
Za druhé, kulturní homogenizace a heterogenizace nejsou alternativami či substituty, ale mají tendenci působit společně. Růst velikosti trhu nutí heterogenizující a homogenizující mechanismy působit společně. Některé časti trhu se stávají homogennější, zatímco současně jiné části trhu se stávají odlišnějšími. Mimoto, určitý stupeň vnitřní homogenity může být potřebný k podpoře další diferenciace. Částečná homogenizace často vytváří podmínky nutné pro rozkvět diversity na mikroúrovni.
Spojení mezi heterogenizací a homogenizací můžeme nejsnadněji vidět v říši jídla. Restaurační řetězce mají zvyšující se podíl na amerických i celosvětových prodejích a v tomto smyslu trh přináší větší homogenitu. Současně ale růst stravování mimo domov vede k rozmachu všech druhů kuchyní, ať je to rychlé občerstvení, foie gras, nebo Thai mee krob. Americká předměstí a města nabízejí širokou paletu asijských, jihoamerických, afrických a evropských jídel, rovněž i smíšené kuchyně. Více i méně kulturní forma stravování se zdají být komplementy. Paříž a Hongkong, obě centra těch nejvybranějších kuchyní, mají také zároveň ty nejvytíženější prodejny rychlého občerstvení Pizza Hut.
Za třetí, největší kulturní úspěchy v minulosti byly vždy založeny na náhodném mixu mezi-kulturní spolupráce a izolace. Úspěšně kulturní systémy kombinují vnitřní jedinečnost s otevřeností, tak aby podpořily vnější vlivy. Je to mix. Důležité je, že ani otevřenost ani izolace nejsou vhodné či nevhodné samy o sobě. Claude Levi-Strauss k tomuto poznamenal, že: „diversita je spíše funkcí vzájemných vztahů mezi různými skupinami než jejich vzájemné izolace“.
Za čtvrté, globalizovaný svět, i když zničí nebo změní mnoho kultur, zajistí zároveň podporu pro inovaci a tvůrčí lidskou energii. Argumenty pro a proti globalizaci se vztahují k rozdílným etickým hodnotám a nemůže být vědecky rozhodnuto, které z nich jsou pravdivé. Můžeme však vidět to, že většina argumentů proti globalizaci není založena na diversitě jako takové. Globalizace nám přináší mnoho podob diversity, třebaže ne všechny. Při bližším zkoumání zjišťujeme, že většina kritiků globalizace ve skutečnosti pouze nemá ráda jednotlivé kulturní trendy často spojené s moderností a komerčností. Oni používají diversitu pro pojmenování jednotlivostí často proti-americké povahy. Ti, kdo si cení svobody volby z široké nabídky možností a odmítají partikularismus, se mohou těšit na přísliby globální kultury.
.
Výňatek z knihy Tylera Cowena Creative Destruction: HowGlobalization Is Changing theWorld’s Cultures (Princeton University Press, 2002) přeložil Jaroslav Schejbal.
