Dovedeno do důsledků, vede nás toto motto k ponaučení dalšímu, kterého jsem též zastáncem: „Nejlepší je taková vláda, která nevládne vůbec“, a až na to bude lidstvo připraveno, bude toto vláda, kterou si zvolí.
Není snad současná americká vláda jenom mladou, začínající tradicí, která se snaží neoslabena dožít další generace, ale která v každém okamžiku ztrácí část své integrity? Vláda nemá sílu a vitalitu jediného živého člověka, protože jediný člověk ji dokáže přizpůsobit své vůli. Vláda je pro lid jenom jakousi dřevěnou puškou, kdyby se přece jenom rozhodl ji použít jako skutečnou zbraň, bylo by po ní. Jenomže ani to neubírá vládě na vážnosti, protože lidé potřebují vidět složitou mašinérii a slyšet její hřmot, aby se naplnila jejich představa účinné vlády.
Vláda je přinejlepším jenom účelovým opatřením, přičemž se u mnohých vlád těžko hledá jejich účel a všem vládám se stane, že jsou bezúčelnými alespoň někdy. Všechny závažné námitky, které byly vzneseny proti trvalé armádě, a není jich právě málo, mohou být konečně vzneseny také proti trvalé vládě.
Trvalá armáda je jenom prodlouženou rukou trvalé vlády. A vláda sama o sobě, pouhý to způsob, který si lid zvolil k uplatňování své vůle, je stejně jako armáda ohrožena korupcí a zneužitím ještě před tím, než dostane lid možnost jejím prostřednictvím cokoli ovlivnit. Pohleďte na válku v Mexiku, dílo hrstky lidí, kteří použili trvalou vládu jako nástroj svých zájmů, protože lid by k válečnému řešení nedal souhlas.(3)
Vlády jsou důkazem toho, jak úspěšně může být člověk podveden nebo donucen podvádět své bližní ku prospěchu těchto vlád. I kdybychom připustili, že naše vláda je skvělá, pravdou zůstane, že tato vláda nikdy ničím nepodpořila živnosti a obchody, leda snad horlivostí, se kterou jim uhnula z cesty. Vláda není zárukou svobody v této zemi. Vláda neosídluje Západ. Vláda nedává vzdělání. Všeho bylo dosaženo jenom díky povaze, která je vlastní americkému lidu, a bylo by dosaženo ještě víc, nebýt překážek, které klade právě vláda. Protože vláda je jenom účelové opatření, které by mělo lidem umožnit nechat jeden druhého být, jenomže, jak už jsem řekl, když jde o skutečný prospěch, vlády nejčastěji zapomínají na ty, ku prospěchu kterých byly vytvořeny.
Obchod a řemesla si musely osvojit vlastnosti
indické gumy, jinak by nikdy nemohly uspět, i přes
překážky, které jim zákonodárci neustále kladou
pod nohy. A když už hovoříme o zákonodárcích,
kdyby se tito mužové měli hodnotit podle výsledků
svých činů, a ne zčásti i podle jejich záměrů, museli
by být potrestáni stejně jako bandité, kteří kladou
překážky na železniční koleje.
Ale abych mluvil prakticky a jako občan, na rozdíl
od skupinek, které sebe sama označují jako muže
žádné vlády, já nepožaduji okamžité zrušení vlády.
Co však požaduji okamžitě, je lepší vláda. Ať dá
každý najevo, jaký druh vlády by se těšil jeho úctě,
a první krok k vytvoření lepší vlády je učiněn.
Konec konců praktický důvod pro to, že je to
vždy většina, která vládne, není v tom, že by mohla
být většina blíže pravdě, ani že by to bylo nejspravedlivější
vůči menšinám, ale v tom, že většina je
fyzicky nejsilnější. Vláda, ve které za všech okolností
vládne většina, není založena na spravedlnosti,
dokonce ani na spravedlnosti, jak ji chápou
lidé. Cožpak nemůže být vytvořena vláda, ve které
o dobru a zlu nerozhoduje většina, ale svědomí?
Vláda, ve které většina rozhoduje jenom o otázkách,
na které se vztahuje pravidlo účelnosti? Cožpak
musí občan, třeba jen na chvíli, nebo jenom
v nejmenší míře, podřídit své svědomí zákonodárcům?
Proč pak byl každý nadán svědomím? Myslím,
že nejprve musíme být lidmi, až pak občany.
Zdaleka není tak žádoucí rozvíjet úctu k zákonu, jako
je žádoucí rozvíjet úctu k pravdě. Jediná povinnost,
kterou mám právo přijmout, je v každé chvíli
činit to, co považuji za správné. Bylo řečeno, že
kolektiv nemá svědomí (4), ale kolektiv uvědomělých
lidí je kolektivem se svědomím.
Žádný zákon nikdy neučinil lid více spravedlivým a dvojnásob to platí o úctě k zákonu; i ti nejbohabojnější z nás se každý den stávají nástrojem nespravedlnosti. Běžným a přirozeným výsledkem nepatřičného respektu k zákonu je pak pohled na rotu vojáků; plukovník, kapitán, kaprál, vojíni, všichni do jednoho mašírují v úhledném zástupu přes pahorky a údolí do válek, proti své vlastní vůli, ano, proti zdravému rozumu a svědomí, sveřepý je to pochod, až z toho buší srdce. Nemají pochyb, že je to prokletá práce, která na ně čeká, vždyť ve skrytu duše jsou to mírumilovní tvorové. Kdo jsou vlastně? Jsou to ještě lidé? Nebo jenom malé pohyblivé pevnůstky a sklady munice ve službách mužů moci, kteří neznají skrupulí? Navštivte někdy Navy Yard5 a podívejte se na ty námořníky, muže, kteří jsou dílem americké vlády. Jakoby byli dílem temných sil, pouhé stíny a pozůstatky lidskosti, mužové živí a ustrojení, nastoupení v pozoru, a přece už pohřbeni pod zbraněmi se smutečním doprovodem:
Žádný zákon nikdy neučinil lid více spravedlivým a dvojnásob to platí o úctě k zákonu; i ti nejbohabojnější z nás se každý den stávají nástrojem nespravedlnosti. Běžným a přirozeným výsledkem nepatřičného respektu k zákonu je pak pohled na rotu vojáků; plukovník, kapitán, kaprál, vojíni, všichni do jednoho mašírují v úhledném zástupu přes pahorky a údolí do válek, proti své vlastní vůli, ano, proti zdravému rozumu a svědomí, sveřepý je to pochod, až z toho buší srdce. Nemají pochyb, že je to prokletá práce, která na ně čeká, vždyť ve skrytu duše jsou to mírumilovní tvorové. Kdo jsou vlastně? Jsou to ještě lidé? Nebo jenom malé pohyblivé pevnůstky a sklady munice ve službách mužů moci, kteří neznají skrupulí? Navštivte někdy Navy Yard5 a podívejte se na ty námořníky, muže, kteří jsou dílem americké vlády. Jakoby byli dílem temných sil, pouhé stíny a pozůstatky lidskosti, mužové živí a ustrojení, nastoupení v pozoru, a přece už pohřbeni pod zbraněmi se smutečním doprovodem:
„Neslyšen zvuk bubnu a hlas pohřební řeči,
když jsme s jeho ostatky spěchali ke hradbám,
nikdo nevzdal hold výstřelem na rozloučenou
nad hrobem vojáka, kterého jsme pohřbili jako hrdinu.“ (6)
Mnoho mužů slouží takto státu ne jako lidé, ale
jako stroje. Oni tvoří armádu, zálohy, vězeňské dozorce,
konstábly a tak dále. Ve většině případů nevládnou
vlastním úsudkem nebo morálním smyslem,
jsou jako stromy a půda a kameny, a možná, že
dřevění vojáci by posloužili stejnému účelu stejně
dobře. Takoví lidé si nezaslouží více respektu než
slamění strašáci. Mají stejnou cenu jako poslušní
psi nebo koně. A přece jsou právě tito lidé běžně
považováni za dobré občany. Jiní, jako zákonodárci,
politici, právníci, ministři a úředníci slouží státu
hlavou, ale protože se jenom zřídka zabývají morálním
rozlišením, mohou stejně dobře sloužit ďáblu
– aniž by chtěli – jako bohu. Nemnoho hrdinů, vlastenců,
mučedníků, reformátorů v pravém smyslu
a lidí slouží státu také svým svědomím, takže mu
nevyhnutelně v mnohém oponují a jsou jím často
považováni za nepřátele. Moudrý člověk může být
užitečný jenom jako člověk, ne jako kus hlíny, který
chrání noru před průvanem; takovou službu zvládne
i jeho prach.
„Jsem příliš vznešený na to, abych vlastnil majetek,
byl někomu podřízen,
pouhý užitečný slouha nebo nástroj
kteréhokoli státu na světě.“ (7)
Ten, kdo se úplně rozdá svým bližním, zdá se
jim být neužitečným a sobeckým, ale ten, kdo ze
sebe vydá jenom část, je prohlašován za dobrodince
a filantropa.
Jaký postoj má tedy člověk zaujmout vůči současné
americké vládě? Má odpověď zní, že není
možné být ve spojení s touto vládou bez ztráty
tváře. Ani na okamžik nemohu uznat tuto politickou
organizaci jako svou vládu, když také vládne
otrokům.
Každý člověk uznává právo na revoluci, tedy
právo odepřít poslušnost a postavit se proti vládě,
když se její tyranie a neužitečnost stanou nesnesitelnými.
Ale téměř všichni říkají, že takováto situace
ještě nenastala. Myslí si, že se odehrála jen
jednou, a to v případě Revoluce v roce 1775.(8) Kdyby
mi někdo řekl, že naše vláda je špatná, protože
zdaňuje některá cizí zboží dovezená do našich přístavů,
asi bych se zdržel hlasitých projevů nesouhlasu,
protože se bez tohoto zboží obejdu; každý
mechanismus má své vady. Ale když se z vady stane
samostatný mechanismus, když se útlak a loupení
změní v instituci, říkám, takového mechanismu
je nutno se zbavit. Jinými slovy, když tvoří otroci
jednu šestinu národa, který je národem běženců
svobody, když je celá země nespravedlivě obsazena
a okupována cizí armádou a podřízena vojenským
zákonům, myslím, že pro poctivého člověka je nejvyšší
čas k rebelii a revoluci. Tato morální povinnost
je o to naléhavější, že takto potupenou zemí
není naše země; naše je armáda okupantů.
Paley, pro mnohé uznávaná autorita v oblasti
morálky, ve své kapitole Povinnost podřídit se vládě (9) snižuje otázku občanské poslušnosti na otázku
účelnosti a říká: „Podřízení se vládě se děje z vůle
boží, dokud je to v zájmu celé společnosti, tedy
dokud stávající vládě nemůže být oponováno nebo
nemůže být změněna, aniž by došlo k obětem a nepořádkům,
ale ani o den déle.“ – „Když přijmeme
tento princip, oprávněnost každého případu odporu
vůči vládě může být propočítána jako poměr rizika
a mrzutostí na straně jedné a pravděpodobnosti
a ceny jejich nápravy na straně druhé. O tom,“ pokračuje
Paley, „rozhodne každý člověk sám za sebe.“
Jenomže Paley zřejmě nikdy neuvažoval o případech,
na které se nevztahuje pravidlo účelnosti, kdy
lid, stejně jako jednotlivci, musí učinit spravedlnosti
zadost, ať to stojí co to stojí. Kdybych nespravedlivě
připravil topícího se člověka o trám, který mu
může zachránit život, jsem povinen mu tento trám
vrátit, i kdybych měl při tom sám utonout.(10) Toto
by podle Paleyho bylo nepohodlné, ale zachránilo
by to lidský život. Lidé této země musí propustit
své otroky a zastavit válku v Mexiku, i kdyby za to
měli zaplatit svou vlastní existencí.
Národy v praxi souhlasí s Paleyem, ale myslí
si snad někdo, že náš vlastní stát Massachusetts
jedná v současné krizi správně? V praktické rovině
není oponenty reformy v Massachusetts sto tisíc
politikářů Jihu, ale sto tisíc kupců a farmářů (11) tady
u nás, které více zajímá obchodování než lidskost
a kteří nejsou připraveni učinit zadost spravedlnosti vůči otrokům a vůči Mexiku, ať to stojí co to
stojí. Tady nejde o svár s nepřáteli kdesi daleko, ale
s těmi, kteří v blízkosti našich domovů jsou s nepřítelem
spřáhnuti a bez kterých by byl tento nepřítel
zcela neškodný. Už jsme si uvykli říkat, že
masy jsou nepřipraveny; ale zlepšení je příliš pomalé,
protože jenom nemnoho lidí je moudřejších
nebo vyspělejších než většina. Není tolik důležité,
aby bylo mnoho lidí tak dobrých jako my, jestliže
je alespoň někde absolutní dobro, které pak pohne
masami. Tisíce lidí jsou svým názorem proti otroctví
a proti válce, a přece neudělají prakticky nic pro to,
aby byl těmto zločinům učiněn konec. Tito lidé, kteří
se prohlašují za potomky Washingtona a Franklina,
sedí s rukama v kapsách a tvrdí, že nelze nic
udělat. Otázka svobody je pro ně méně důležitá
než otázka svobodného trhu a po vydatné večeři
si tiše čtou obchodní zprávy spolu s nejčerstvějšími
depešemi z Mexika a ještě nad oběma klidně
usnou. Váhají, nesouhlasí, někdy dokonce posílají
petice, ale neudělají nic opravdového a účinného.
Dobře zabezpečeni budou čekat, až někdo jiný napraví
křivdy, které trápí jejich svědomí. Přinejlepším
pomohou svým volebním hlasem nebo sotva
znatelnou morální podporou a přáním úspěchu.
Na jediného mravného člověka připadne devět set
devadesát devět patronů mravnosti; je ale lepší mít
co do činění se skutečným vlastníkem mravnosti,
než jenom s jejím dočasným strážcem.
Volby jsou vždy tak trochu hazardní hrou, jako dáma nebo vrchcáby, s lehkým morálním nádechem, je to hra s dobrem a zlem, která klade otázky o morálce, a určitá sázka tuto hru přirozeně doprovází. Povaha voličů není v sázce. Odevzdám svůj hlas, jak uznám za správné, ale nejsem příliš znepokojen tím, zdali moje pravda převáží. Jsem připraven přenechat to většině. Závaznost rozhodnutí většiny proto nikdy nesahá za hranice účelnosti. Volit pravdu ještě neznamená něco pro tuto pravdu udělat. Je to jenom chabé vyjádření touhy po tom, aby se této pravdě dostalo vítězství. Moudrý člověk ale nemůže ponechat pravdu v rukou náhody, nebo doufat, že se pravda uplatní prostřednictvím vlády většiny. V činech mas je jenom málo mravnosti. Až bude většina konečně hlasovat za zrušení otroctví, bude to už jenom projev netečnosti nebo skutečnosti, že období otroctví se i tak chýlí ke konci. Tito voliči budou posledními otroky. Urychlit zrušení otroctví můžou jenom hlasy lidí, kteří touto volbou chtějí potvrdit svou vlastní svobodu.
Volby jsou vždy tak trochu hazardní hrou, jako dáma nebo vrchcáby, s lehkým morálním nádechem, je to hra s dobrem a zlem, která klade otázky o morálce, a určitá sázka tuto hru přirozeně doprovází. Povaha voličů není v sázce. Odevzdám svůj hlas, jak uznám za správné, ale nejsem příliš znepokojen tím, zdali moje pravda převáží. Jsem připraven přenechat to většině. Závaznost rozhodnutí většiny proto nikdy nesahá za hranice účelnosti. Volit pravdu ještě neznamená něco pro tuto pravdu udělat. Je to jenom chabé vyjádření touhy po tom, aby se této pravdě dostalo vítězství. Moudrý člověk ale nemůže ponechat pravdu v rukou náhody, nebo doufat, že se pravda uplatní prostřednictvím vlády většiny. V činech mas je jenom málo mravnosti. Až bude většina konečně hlasovat za zrušení otroctví, bude to už jenom projev netečnosti nebo skutečnosti, že období otroctví se i tak chýlí ke konci. Tito voliči budou posledními otroky. Urychlit zrušení otroctví můžou jenom hlasy lidí, kteří touto volbou chtějí potvrdit svou vlastní svobodu.
Doslechl jsem se, že se má v Baltimore sejít
shromáždění pro výběr prezidentského kandidáta,
kterého se zúčastní především velcí vydavatelé
a profesionální politici. Co ale znamená rozhodnutí,
které tam přijmou, pro nezávislého, inteligentního
a poctivého člověka? Cožpak se nemůžeme
spolehnout na nezávislé hlasy? Cožpak není v této
zemi mnoho lidí, kteří se shromáždění nezúčastňují?
Ale ne; zdá se, že všichni takzvaní vážení občané
už opustili své pozice a zoufají si nad osudem země,
i když by měla země zoufat nad nimi. Okamžitě
jsou připraveni přijmout shromážděním zvoleného
kandidáta jako jediného, který je k dispozici, čímž
dokazují, že oni sami jsou plně k dispozici jakýmkoli
účelům demagoga. Volební hlas takovýchto lidí
nemá větší hodnotu, než hlas kteréhokoli cizince
bez principů nebo prodejného domorodce, které
je oba možno koupit. Kde jsou lidé, kteří, jak říká
můj soused, mají páteř, kterou neprostrčíš ruku?
Naše statistiky se mýlí, údaje o populaci jsou přehnané.
Protože kolik lidí se v této zemi najde na
tisíci čtverečních mílí ? Stěží jediný člověk. Jako
by Amerika nenabídla svým novousedlíkům žádný
stimul. Američané se ale proměnili v členy všelijakých
sdružení, které poznáte podle jejich mimořádně
vyvinutého smyslu pro stádnost a příkladného
nedostatku intelektu a zdravé sebedůvěry. Jejich
prvním a hlavním zájmem jako by byly starobince
a sbírky pro vdovy a sirotky, jejich je společnost
vzájemné závislosti, která je pro ně především zárukou
důstojného pohřbu.
Není samozřejmou povinností člověka zasvětit
svůj život vykořenění jakéhokoli, i toho největšího
zla, je mnoho dalších důležitých záležitostí, které se
ucházejí o naši pozornost; je ale povinností každého
alespoň se nestát součástí zla, nepodporovat zlo
svými činy. Když se rozhodnu k činu nebo myšlence,
musím se nejprve ujistit, nepřekážím-li jinému
člověku v tomtéž. Pohleďte jenom jaká nesrovnalost
je běžně tolerována: slyšel jsem už nejednoho
obyvatele našeho města říkat, že by byli rádi, kdyby
je vláda vynechala z účasti na potlačování povstání
otroků a na válce v Mexiku. A přece, stejní lidé,
každý z nich, přímo svou loajalitou vůči vládě a nepřímo
svými daněmi poskytují za sebe náhradu.
Voják, který odmítá sloužit v nespravedlivé válce,
je oslavován těmi, kdo neodmítají udržet při životě
válčící vládu, těmi, jejichž vlastními skutky a postoji
tento voják pohrdá a anuluje je. Jakoby pokání
Státu spočívalo v tom, že si pořídí své vlastní ostré
kritiky, i když přitom ani na chvíli nepřestane hřešit.
Takže ve jménu vlády a pořádku musíme nakonec
všichni vzdávat hold a poskytovat podporu
naší vlastní podlosti. Po počátečním studu z prvního zločinu přichází lhostejnost a z nemorálnosti se
stane jenom cosi, stojící „mimo morálku“.
Jenom ten největší nezájem může zabezpečit
přetrvávání nejvážnějších a nejčastějších chyb. Ti,
kteří nesouhlasí s povahou a politikou naší vlády
a přece jí propůjčují svou loajalitu a podporu, jsou
bezpochyby jejími nejuvědomělejšími podpůrci,
a proto velice často nejvážnější překážkou reforem.
Objevily se petice požadující, aby se Stát12 oddělil
od Unie a neuznával prezidentovy požadavky. Proč
tedy tito lidé nezruší unii sami – unii mezi sebou
a státem – a neodmítnou platit své kvóty do státní
pokladny? Cožpak nejsou ve svém vztahu ke Státu
ve stejné pozici, jako je Stát k Unii? A cožpak důvody,
které Státu brání oponovat Unii, nejsou stejné
jako důvody, které jim brání oponovat Státu?
Jak se tito lidé mohou spokojit s pocitem, že
jsou šizeni? Když vás soused ošidí o jediný dolar,
nespokojíte se s tímto vědomím a nepomohou ani
petice, ve kterých ho žádáte o navrácení dluhu, ale
podniknete účinné kroky k tomu, abyste své peníze
dostali zpět a už nikdy nebyli podvedeni. Činy, založené
na principu – na smyslu pro pravdu a konání
pravdy, mění stav věcí a mění i naše vztahy, a jsou
proto nezbytně revoluční; odporují tomu, co bylo.
Tyto činy nerozdělují jenom státy a církve, ale i rodiny
a dokonce jednotlivce, ve kterých tvoří hranici
mezi ďábelským a božským.
Nespravedlivé zákony jsou realitou a před námi
jsou tři možnosti: podřídit se jim; usilovat o jejich
změnu, ale dodržovat je až do doby, než bude této
změny dosaženo; ihned je porušit. Za takové vlády
jako je naše převládá postoj, že je nutno čekat
a trpělivě přesvědčovat většinu, aby změny zákonů
podpořila. Názor, podle kterého by revolta a snaha
o nápravu mohla způsobit ještě více zla. Jenomže
to je jen a jen chyba vlády; ta všechno zhoršuje.
Proč nemá více snahy reformu pochopit a vytvořit
pro ni podmínky? Proč si více neváží názorů
osvícené menšiny? Proč naříká a klade odpor ještě
před tím, než byla zasažena? Proč nevyzve své
občany k většímu úsilí a k tomu, aby věnovali více
pozornosti jejím omylům? Proč vlády vždy znovu
ukřižují Krista, exkomunikují Koperníka a Luthera
a prohlásí Washingtona a Franklina za rebely?
Zdá se, že svévolné a praktické odmítnutí autority
vlády je jediným občanským přestupkem, na
který vláda nikdy ani nepomyslela, jelikož se mu
nedostalo žádného konkrétního a přiměřeného
trestu. Když nemajetný člověk jedinkrát nezaplatí
státu devět šilinků (13) kvóty, může být uvězněn
na dobu, kterou nelimituje žádný přijatý zákon, takže délka jeho trestu záleží jenom na svévoli jeho
věznitelů. Když by ale stejný člověk uloupil státu
devadesát krát devět šilinků, brzy by byl zase propuštěn.
Jestliže je nespravedlnost nevyhnutelným třením
vládní mašinérie, nechme to být; třeba se to
uhladí – nebo se spíše opotřebuje mašinérie. Kdyby
měla nespravedlnost vládní mašinérie svou vlastní
pružinu, kladku, lanoví nebo hřídel, pak by se
možná dalo uvažovat o tom, že snaha o její nápravu
může způsobit více zla než užitku. Jenomže když
nespravedlnost svou povahou nutí nás všechny,
abychom byli jejími nástroji proti jiným lidem, pak
říkám: porušte zákon. Ať je váš život protitřením,
které mašinérii definitivně zastaví. Povinností každého
je ujistit se, že se ničím nepropůjčuje zlu, které
sám odmítá.
A co se týče způsobů, které by k nápravě nespravedlností
nabídla vláda sama, o žádných nevím. Na
jejich splnění je lidský život krátký. A je přece tolik
jiných záležitostí, kterými je třeba se zabývat.
Nepřišel jsem na tento svět, abych ho učinil tím
nejlepším místem pro život, ale abych v něm žil,
dobrém nebo špatném. Každému je souzeno dělat
jenom něco, protože nikdo nemůže dělat všechno.
Důležité je, aby nikdo nedělal nic zlého. Není o nic
víc mou povinností posílat petice guvernérovi nebo
zákonodárcům, jako je jejich povinností posílat
petice mně, a jestliže oni nemají zájem naslouchat
mým peticím, proč bych já měl naslouchat jejich?
Ale v tomto případě neposkytl stát žádnou jinou
volbu. Už jeho ústava je zlem. Možná to zní tvrdě,
nevděčně a nesmířlivě; ale znamená to s největší
laskavostí a uznáním pohlédnout na jediný princip,
který si takovýto pohled zaslouží a dokáže ho
ocenit.
Nezdráhám se říct, že ti, kteří sami sebe nazývají
aktivisty za zrušení otroctví, by měli s okamžitým
účinkem zastavit svou osobní i majetkovou
podporu vládě státu Massachusetts a nečekat, až
získají většinu jediného člověka. Stačí, když mají na
své straně Boha, nemusí už čekat na nikoho dalšího.
Mimo to, každý člověk, který je spravedlivější
než jeho soused, sám tvoří tuto většinu jednoho.(14)
S americkou vládou, lépe řečeno s ji zastupující
státní vládou, se přímo, tváří v tvář, setkávám
jednou ročně, ne víc, v osobě výběrčího daní. Toto
je jediný způsob, kterým se může člověk mého
postavení s vládou setkat a tehdy jako by vláda říkala:
„Respektuj mě!“ Nejjednodušší, nejúčinnější
a za současného stavu věcí nevyhnutelnou reakcí je
odmítnout to. Můj soused, výběrčí daní (15), je mým soupeřem, protože přece vedu spor s lidmi, a ne
s pergamenovými svitky. Stát se nástrojem vlády
bylo jeho svobodnou volbou. Nemůže rozeznat rozdíl
mezi sebou jako vládním zmocněncem a sebou
jako člověkem, dokud není donucen rozhodnout se,
jestli se mnou bude nakládat jako se svým sousedem
a smířlivým člověkem, ke kterému chová úctu,
nebo jako s pomatencem, který ruší veřejný pořádek,
a zkusit, zdali dokáže překonat tuto překážku
v porozumění bez toho, aby jeho práci provázela
tvrdá a neuvážená slova. Dobře vím, že kdyby tisíc
mužů, kdyby sto mužů, kdyby deset mužů, které dokážu
jmenovat, kdyby jenom deset čestných mužů,
ano, dokonce jediný čestný muž ve státě Massachusetts
ve jménu zrušení otroctví rozvázal svůj svazek
s vládou a šel za to do vězení, znamenalo by to
konec otroctví v Americe. Protože nezáleží na tom,
jak nevýznamným zdá se být počátek; co je jednou
řádně vykonáno, je vykonáno na věky. Jenomže
my o tom raději mluvíme, prohlašujeme to za naše
poslání. Reforma je dobrou živností mnoha novin,
ale žádného člověka. Kdyby můj ctěný spoluobčan,
zástupce vlády, který věnuje mnoho dní svého času
diskusím v jednací síni o otázce lidských práv (16), i když jemu samotnému nehrozí vězení v Karolíně,
nechal se uvěznit státem Massachusetts, státem,
který se tak důkladně snaží svrhnout vinu za otroctví
na někoho jiného, naši zákonodárci by patrně
neodložili projednávání celé záležitosti na následující
zimu.
Pod vládou, která kohokoli nespravedlivě uvězní,
je jediným místem pro spravedlivého člověka
vězení. Patřičným místem, jediným místem, které
dnes Massachusetts může poskytnout svým svobodným
a nezoufajícím si duším, je vězení; být izolován
od státu jeho vlastním rozhodnutím, tak jako
jsem se už před tím já sám izoloval svými principy.
Vězení je tím místem, kde uprchlý otrok, mexický
zajatec i domorodý indián naleznou obhajobu
svých činů, na oddělené, ale svobodné a spravedlivé
půdě, kterou má Stát pro své oponenty. Vězení
je jediným místem v otrokářském státě, na kterém
může svobodný člověk se ctí setrvat. Kdo by si snad
myslel, že ve vězení ztratí svůj vliv, že jeho hlas odtud
nedosáhne vládních uší, že být ve vězení už
neznamená být nepřítelem, ten neví, oč je pravda
silnější než lež, a jak účinně a výřečně bojuje s nespravedlností
ten, kdo ji na vlastní kůži pocítil. Dejte
svůj hlas, nejenom kus papíru, ale celý svůj vliv.
Menšina je bezmocná a dokud se podřizuje většině,
není dokonce ani menšinou; ale je neporazitelná,
když se do věci vloží celou svou vahou. Kdyby se
měl stát rozhodnout, jestli bude věznit všechny
statečné muže a ženy, nebo se vzdá války a otroctví,
zvolil by bez zaváhání. Když se tisíc mužů
rozhodne v tomto roce nezaplatit daň, nebude to
násilné a krvavé opatření, kterým by bylo tuto daň
zaplatit a umožnit tak Státu páchat násilí a prolévat
krev. Což je vlastně definice nenásilné revoluce,
jestliže je tato možná. Když se výběrčí daní nebo
jiný státní úředník zeptá, jako se zeptali mne: „Ale
co mám dělat?“, má odpověď zní: „Když chceš něco
skutečně udělat, rezignuj na svůj úřad.“ Když občan
odmítne vládu podpořit a úředník opustí svůj úřad,
revoluce je dosaženo. Ale i kdyby tekla krev. Cožpak
z poraněného svědomí také neteče krev? Krev,
která odplaví odvahu a lidskou nesmrtelnost. Tuto
krev teď vidím téci.
Uvažoval jsem o uvěznění oponenta vlády spíše
než o zabrání jeho majetku – i když by oboje sloužilo
stejnému účelu – protože ti, kdo se nejvíc zastávají
práva, a jsou proto pro zkorumpovaný stát
nejvíce nebezpeční, většinou netráví svůj čas hromaděním
majetku. Pro ně má stát jen pramalý význam,
a i ta nejmenší daň se jim zdá přemrštěnou,
obzvláště když jsou nuceni na ni vydělávat fyzickou
prací. Kdyby se lidé úplně obešli bez peněz, i stát
by byl na rozpacích je od nich vymáhat. Ale bohatý
člověk – aniž bych chtěl zabřednout do záštiplného
porovnávání – je vždy jaksi majetkem instituce,
která mu přinesla bohatství. Vyjádřeno v absolutních
termínech, více peněz, méně ctnosti; protože
peníze stojí mezi člověkem a jeho záměry, jsou
vykonavatelem těchto záměrů, takže způsob jejich
získání nepodléhá zbytečným morálním ohledům.
Peníze nenutí klást si důležité otázky, kromě té jediné
a zbytečné – jak je utratit. Bohatý člověk je
odcizen morálním pohnutkám. Jeho šance žít se
snižuje úměrně s tím, jak roste to, co sám nazývá
„prostředky“. Nejlepší věc, kterou může bohatý člověk
udělat pro své okolí je, když pokračuje v představách,
které měl jako chudý člověk. Ježíš odpověděl
Herodiánům tak, jak zasloužili. „Ukažte mi
peníz daně,“ řekl – a jeden z nich vytáhl z kapsáře
minci. Když užíváte peníz s obrazem Císaře, to jest
když jste se podřídili Státu a požíváte výhod Císařovy
vlády, pak mu zaplaťte svůj díl zpátky, když o to
požádá; „Dávejtež tedy co jest císařovo, císaři a co
Božího, Bohu,“ (17) – a nezanechal je o nic moudřejší,
protože jim o poznání ani nešlo.
Když rozmlouvám i s těmi nejsvobodnějšími
ze svých sousedů, cítím, že jakkoli vzletně mluví
o závažnosti naší otázky a o důležitosti, kterou
přikládají veřejnému pořádku, podstatou celé věci je to, že se neobejdou bez ochrany současné vlády
a mají strach z následků, které by občanská neposlušnost
mohla způsobit jejich rodinám a majetku.
Co se mne týče, nerad bych podlehl představě,
že se kdy spoléhám na ochranu státu. Jenomže,
když odmítnu autoritu státu, poté co je na mě žádáno
zaplacení daně, stát brzy zabere a zničí můj
majetek a bude takto navždy pronásledovat mne
i mé děti. Zde je problém. Je nemožné žít čestně,
a přece být členem této společnosti. Nemá smysl
nashromáždit majetek, který má být opět uloupen.
Obývat skrýš místo domova a pěstovat jenom
drobnou úrodu, která musí být rychle snědena. Žít
ve spolehnutí se jenom na sebe samého, připraven
kdykoli vyrazit na útěk. Člověk může zbohatnout
i v Turecku, když bude ve všech ohledech řádným
občanem turecké vlády. Konfucius říká: „Když je
stát řízen principem rozumu, bída a mizérie jsou
hanbou společnosti; když stát není řízen principem
rozumu, hanbou společnosti jsou bohatí a urození.“
Ne; pokud nechci, aby mne stát Massachusetts
ochraňoval i ve vzdálených jižanských přístavech,
kde by moje svoboda mohla být ohrožena, a pokud
mým jediným cílem je mírumilovnou prací vytvořit
svůj domov v tomto Státě, mohu si dovolit odmítnout
svou podřízenost vládě a její právo sáhnout
na můj život a majetek. Stojí mne to v každém
ohledu méně riskovat postih za opozici vůči vládě,
než se této vládě podřídit. Podřízení jaksi snižuje
můj pocit vlastní hodnoty.
Před několika lety mne stát oslovil ve jménu
církve a požadoval zaplacení určité sumy na podporu
duchovního, kterého kázání navštěvoval sice
můj otec, ne však já osobně. „Zaplať, nebo skončíš
ve vězení“, byla zpráva, kterou pro mě měla vláda.
Odmítl jsem zaplatit. Jenomže naneštěstí mí spoluobčané
pokládali za vhodné zaplatit. Nevidím
žádný důvod, proč by měl učitel přispívat na podporu
kněze a ne naopak; i když já sám jsem nebyl
státním učitelem, jenom jsem si přivydělával výukou
dobrovolníků. Nechápu též, proč by lyceum
nemohlo požádat stát o podporu, když to dělá církev.
Nicméně na požádání výběrčího jsem předložil
písemné prohlášení: „Dávám ve veřejnou známost,
že já, Henry Thoreau, si nepřeji být považován za
člena žádné společnosti, do které jsem vědomě nevstoupil.“
To jsem odevzdal městskému úředníku.
Stát, který se takto dozvěděl, že si nepřeji být považován
za člena oné církve, mě od té doby se žádným
podobným požadavkem neobtěžoval. Kdybych znal
všechna jejich jména, oficiálně bych odmítl své
členství ve všech organizacích a společnostech, do kterých jsem nevstoupil, nemám ale bohužel k dispozici
jejich úplný seznam.
Už šest let neplatím daň z hlavy.(18) Z tohoto
důvodu jsem byl jednou, na jednu noc, vsazen do
vězení; a když jsem tam stál a přemítal o tři stopy
tlustých kamenných zdech, stopu tlustých vratech
ze dřeva a oceli a železném mřížoví v oknech, dolehla
na mne pomatenost této instituce, považující
mou osobu za pouhý raneček masa a kostí, který
je možné potrestat uvězněním. Překvapilo mne,
že toto má být nejlepší řešení, které vláda pro svůj
problém se mnou má, a že se vlastně nikdy nepokusila
využít pro sebe mých služeb. Uvědomil jsem
si, že když já jsem měl být oddělen od spoluobčanů
kamennou zdí, je oddělovala ještě větší zeď od svobody,
které jsem já dosáhl. Necítil jsem se ani na
chvíli v ničem omezen a budova vězení mi připadala
jako zbytečné plýtvání zdivem a omítkou. Měl
jsem pocit, že jsem to já jediný ze všech obyvatel
města, kdo skutečně zaplatil daň. Správci věznice
nevěděli, jaký postoj ke mně zaujmout, takže jejich
chování někdy sklouzlo k hrubosti. V každém jejich
počinu, dokonce i v komplimentech vůči mé osobě,
bylo skryté fatální neporozumění mých pohnutek;
měli za to, že mou jedinou tužbou bylo stát na druhé
straně vězeňské zdi. Musel jsem se pousmát nad
tím, jak přičinlivě uzamkli dveře za mými myšlenkami,
které je pronásledovaly i vně cely, přičemž
právě mé myšlenky byly to jediné, co na mě bylo
nebezpečného. Protože neměli přístup k mému
já, rozhodli se potrestat mé tělo; jako uličníci, pro
které je týrání psa prostředkem, jak potrestat jeho
majitele. Pochopil jsem slabomyslnost této vlády,
která nedokáže rozeznat své spojence od svých nepřátel,
a ztratil jsem k ní i zbytky respektu. Vlastně
mi té vlády bylo líto.
Soupeřem státu proto nikdy není intelektuální
nebo morální názor jeho občanů, ale jenom jejich
tělesná schránka a jejich smysly. Stát nevládne
výjimečnou, a proto nadřazenou moudrostí nebo
morálkou, stát vládne jenom větší fyzickou silou.
Nenarodil jsem se proto, abych byl k něčemu donucován.
Vždy budu dýchat po svém vlastním způsobu.
Uvidíme, kdo je silnější. Jakou sílu mají masy?
Jenom ti, kteří se řídí vyššími zákony než já, mne
mohou k něčemu nutit. Nutit mne, abych byl jako
oni. Nechci ani slyšet o lidech, kteří by byli většinou
nuceni žít určitým způsobem života. Jaký by to byl
probůh život? Když se setkám s vládou, jejíž krédo
vůči občanu je „Peníze nebo život!“, proč bych
měl ukvapeně odevzdávat své peníze? Vláda může
být v nesnázích a nevědět co si počít, ale tomu já nemohu pomoci. Musí si pomoci sama, tak jako já.
Nemá cenu nad tím lamentovat. Já nejsem zodpovědný
za úspěšné fungování mašinérie společnosti.
Nejsem potomkem jejího konstruktéra. Chápu, že
když vedle sebe vzklíčí žalud a kaštan, oba se snaží
získat pro sebe co nejvíce místa, a oba se přitom
řídí svými vlastními zákony a rostou a kvetou, jak
nejlépe dovedou, až jeden z nich třeba zastíní a zahubí
toho druhého. Když rostlina nemůže žít podle
své povahy, zahyne. O člověku platí totéž.
Noc ve vězení byla pro mne novou a zajímavou zkušeností.
Když jsem vstoupil, vězňové oblečeni jenom
v košilích právě vedli rozmluvu v chladivém večerním
vzduchu vězeňské chodby. Dozorce oznámil, že je čas
vrátit se zpátky do cel, a já slyšel jejich kroky, jak se
pomalu trousily do svých stísněných příbytků. Můj
spoluvězeň mi byl dozorcem představen jako „dobrý
parťák a vlídný člověk“, a když se dveře do cely zavřely,
ukázal mi, kam si pověsit klobouk a jak to tady vůbec
chodí. Cely se bílily jednou měsíčně a ta naše byla ze
všech nejbělejší, jednoduše zařízená a velice úpravná.
Přirozeně chtěl vědět, odkud jsem a co mě do vězení
přivedlo, a já potom, co jsem mu vše vylíčil, jsem se ho
optal na totéž, protože jsem předpokládal, že je to čestný
člověk. „No“, řekl, „obvinili mě, že jsem podpálil stáj,
ale to já neudělal“. Pokud jsem mohl zjistit, provinil se
tím, že šel opilý spát do stáje, zapálil si dýmku a stáj
shořela. Měl pověst přemýšlivého člověka a čekaje na
soud, trávil ve vězení už třetí měsíc; další tři ho ještě
čekaly. Zdálo se, že se tam už docela zabydlel a že byl
spokojen, vždyť měl stravu zcela zdarma a tvrdil, že je
s ním důstojně nakládáno.
Měl pro sebe jedno okno a já druhé; rychle jsem
zjistil, že kdybych měl ve vězení zůstat déle, mou hlavní
činností by bylo dívat se z okna. Brzy jsem se seznámil
s ostatními trakty budovy, prohlédl si místa, kterými
se vězňům podařilo z vězení uniknout a vyslechl historky
o předchozích obyvatelích naší cely. I vězení má
svou historii a své slavné příběhy, které nikdy nepřekročí
jeho zdi. Toto byl pravděpodobně jediný příbytek
našeho města, ve kterém jeho obyvatelé skládali básně,
které pak byly tištěny ve vězeňském oběžníku. Dostalo
se mi možnosti přečíst si obsáhlou báseň, kterou napsal
mladík, chycen při pokusu o útěk. Mstil se tím, že své
verše neustále zpíval.
Bál jsem se, že svého spolunocležníka už nikdy neuvidím,
a tak jsem se snažil dozvědět se od něho co nejvíce.
Po skončení našeho dlouhého rozhovoru mi ukázal
mou postel a nechal mě sfouknout lampu.
Bylo to jako cesta do daleké krajiny, kterou jsem
nikdy nedoufal uzřít, ta noc ve vězení. Spali jsme pod
otevřenými okny a mně se zdálo, že jsem nikdy předtím
neslyšel bít hodiny na radniční věži, ani zvuky vesnického
večera. Bylo to, jako vidět naše městečko ve světle
středověku, jako by se naše říčka Concord proměnila
v Rýn a před mýma očima se míhaly výjevy hradů a rytířů.
Byly to hlasy kupců z dávných časů, které jsem
slyšel z ulic. Stal jsem se nedobrovolným posluchačem
všeho, co bylo vyřčeno v kuchyni nedalekého hostince
– byl to pro mě úplně nový a vzácný zážitek. Jako bych
se na místo, ve kterém žiji, díval zvětšovacím sklem.
Byl jsem jeho součástí. Nikdy předtím jsem neviděl jeho
instituce. A toto je jedna z jeho podivných institucí,
protože jsme v okresním městě. Začínal jsem chápat, co
byli vlastně její obyvatelé zač.
Ráno jsme otvorem ve dveřích dostali snídani v cínové
misce. Pintu horké čokolády, tmavý chléb a železnou
lžíci. Když jsme měli vrátit misky, jako pravý zelenáč
jsem vracel i kus chleba, který jsem nestihl dojíst.
Můj spolubydlící ho však stihl schovat a řekl, abych si
ho nechal k obědu. Brzy na to byl odveden pracovat na
nedaleké pole, kam chodil každý den a rozloučil se se
mnou pochybuje, že mě ještě někdy uvidí.
Když jsem byl propuštěn – protože někdo zasáhl
a daň za mne zaplatil (19) – nepostřehl jsem žádné běžné
změny, které by pozoroval ten, kdo byl uvězněn jako
mladý muž a opouští vězení jako stařec; a přece, viděl
jsem změnu – ve městě, ve vládě, v celé zemi – větší,
než může způsobit pouhý čas. Ještě ostřeji jsem uviděl
Stát, ve kterém žiji. Lépe jsem vnímal to, do jaké míry
můžu důvěřovat lidem, se kterými žiji, jako sousedům
a přátelům, že jejich přátelství není do zlých časů, že jejich
hlavním cílem není konat dle pravdy, že jsou jiným
plemenem než já, odlišným svými předsudky a pověrami,
že nechtějí nic riskovat, ani svůj majetek, v zápase
o lidskost; že přece nebyli ušlechtilí, že se chovali ke zloději
tak, jako se zloděj choval k nim, a doufali, že dodržováním
předpisů, modlitbami a občasnými „dobrými
skutky“ spasí své duše. Možná, že jsem na své sousedy
příliš příkrý, protože se mi zdá, že většina z nich ani
neví, že má ve svém městečku takovou instituci, jakou
je vězení.
Bývalo u nás kdysi zvykem, že když chudý dlužník
vycházel z vězení, jeho známí ho čekali a zdravili pohledem
skrze své zkřížené prsty, které představovali
mřížoví vězeňských oken, „Jakpak se vede?“. Mí sousedé
mě takto nezdravili; dívali se na mne, pak na sebe,
jako bych se vrátil z daleké cesty. Když mne zatkli,
byl jsem právě na cestě k obuvníkovi, abych si vyzvedl
spravený pár bot. Když mne ráno pustili, dokončil
jsem svou pochůzku, nasadil si spravené boty a přidal
se k borůvkářské výpravě. Půl hodiny na to – vždyť
založit koni postroj je otázkou okamžiku – jsme byli uprostřed pole borůvkových keřů na jednom z nejvyšších
pahorků v okolí dvě míle za městem. A Stát nebyl
nikde na dohled.
Toto je celý příběh Mých vězení. (20)
Nikdy jsem neodmítl zaplatit cestní daň, protože
tak jako je mým zájmem být špatným poddaným,
tak je mým zájmem být dobrým sousedem,
a co se týče podpory škol, přispívám svým dílem
tím, že vyučuji své spoluobčany. Důvodem, pro
který odmítám platit daně, není žádná jejich konkrétní
položka. Chci jenom jednoduše odmítnout
loajalitu vůči státu, být účinně mimo něj. Není mou
starostí sledovat osud svého dolaru do chvíle, než
koupí člověka nebo mušketu, kterou je možné člověka
zabít – dolar je nevinen – je ale mou starostí
zodpovídat za účinek své loajality. Svým způsobem
jsem státu vyhlásil tichou válku, i když ho i nadále
budu v rámci možností využívat, jak je to v těchto
případech běžné. Když za mne jiní zaplatí daň ze
sympatií, které pociťují ke státu, dělají jenom to,
co už udělali za sebe, i když tak napomáhají nespravedlnosti
do větší míry, než stát nevyhnutelně vyžaduje.
A když zaplatí z důvodů špatně pochopené
solidarity vůči mé osobě, aby mne zachránili před
vězením a ztrátou majetku, je to proto, že nedomysleli,
jak dalece zasahují jejich soukromé pohnutky
do věcí veřejných.
Toto je tedy má současná pozice. Ale člověk nemůže
být v takovémto případě nikdy dost opatrný,
aby jeho činy nebyly svedeny z cesty zatvrzelostí
nebo falešnými ohledy k názorům jiných. Ať všichni
vědí, že dělám jenom svou věc, kterou v tuto
chvíli považuji za správnou.
Někdy si myslím, „ti lidé to nemíní zle, jsou
jenom neznalí“; byli by prospěšnější, kdyby věděli
jak na to. Proč trápit své sousedy a nutit je, aby se
k nám zachovali jiným způsobem, než k jakému je
vede jejich přirozenost? Jenomže znovu, to ještě
není důvod, abych i já činil jako oni, a prodlužoval
tak mnohem těžší útrapy zotročených. Mohu
se ptát, když milióny lidí aniž by cítily rozhořčení
nebo nepřátelství, vlastně bez jakýchkoli osobních
pocitů, požadují, abych zaplatil několik šilinků daně,
přičemž z hlediska ústavy pro ně neexistuje
možnost jejich požadavek změnit nebo vzít zpět
a pro mne neexistuje možnost odvolat se na milióny
jiných lidí, proč se vystavovat této ohromné
a zdrcující síle? Ani chladu a hladu, větru a vlnám
neodoláváme tak tvrdošíjně; tiše se podřídíme tisícům
podobných nevyhnutelností. Nedáváme ruku do ohně. Ale přece, přesně tím dílem, jakým považuji
tuto sílu za ne úplně nevědomou, ale zčásti
i lidskou, a uvědomuje si, že i já sám jsem s lidskou
částí této síly spjat, věřím, že zde pro ni je možnost
odvolat se. Především a okamžitě odvolat se
k Stvořiteli a pak tedy k sobě samému. Když však
strčím ruku do ohně, nemohu se odvolat ani k stvořiteli
ohně, ani k ohni samotnému a já jediný jsem
vinen. Kdybych dokázal sám sebe přesvědčit o tom,
že mám důvod být spokojen s mými spoluobčany
takovými, jací jsou, a podle toho se k nim i chovat,
ne podle mých požadavků a očekávaní, jací bychom
oni i já měli být, pak jako správný muslim a fatalista,
snažil bych se být spokojen se stavem věcí, jaký
je, a považovat to za vůli boží. Především je zde rozdíl
mezi vzdorováním této síle a čistě přírodní síle
nevědomé. Vzdor vůči té první vede k její změně.
Nemůžeme ale jako Orfeus očekávat, že změníme
povahu kamení, stromů nebo zvířat.
Není mým cílem vést spor se žádným člověkem
nebo národem. Nechci se dohadovat o maličkostech,
zabývat se drobnými rozdíly nebo se vyvyšovat
nad své sousedy. Dokonce by se dalo říct, že
hledám výmluvy k tomu, abych mohl respektovat
zákony této země. Jsem k tomu plně připraven.
Zajisté mám ale důvod sám sebe v tomto bodě podezřívat;
každý rok, když se ke mně dostaví výběrčí
daní, přistihnu se při ochotě zamyslet se ještě
jednou nad počiny vlády a nad náladou lidu a nacházím
mnoho záminek k podvolení se. Věřím, že
stát bude brzy schopen zbavit mě této práce a já
nebudu o nic větším vlastencem, než mí spoluobčané.
Z nižšího hlediska vzato, naše ústava, se všemi
jejími chybami, je velice dobrá; zákony a soudy si
zaslouží uznání, dokonce i naše vláda, jakož i vláda
americká, jsou v mnohém ohledu cennými a vzácnými
instrumenty, za které bychom měli být vděčni.
Jenomže viděny z trochu vyššího hlediska jsou
takovými, jaké jsem je na těchto stránkách popsal.
Kdybychom měli použít hledisko nejvyšší, kdo rozhodne
o tom, jaké tyto vlády jsou a jestli má vůbec
cenu věnovat jim pozornost?
Vláda mi nicméně nedělá mnoho starostí a nemám
ve zvyku jí věnovat mnoho svých myšlenek.
Nestává se často, dokonce ani v tomto světě, abych
byl vládě podřízen. Nemoudří vládci a reformátoři
nemohou překážet člověku, který se těší svobodným
myšlenkám, představám a fantaziím.
Vím, že většina lidí smýšlí jinak než já; ale ti,
kteří své životy profesionálně zasvětili správě věcí
veřejných, mne uspokojují ze všech nejméně. Politici
a zákonodárci, jsouce polapeni ve své instituci, na ni nikdy nemohou střízlivě a jasně pohledět.
Mluví o tom, že oni hýbou společností, ale bez společnosti
by pro ně nebylo místa na výsluní. Snad
jsou to mužové s určitou zkušeností a úsudkem
a bezpochyby jsou často autory duchaplných, a dokonce
užitečných společenských uspořádání, a za
to jim patří náš dík; ale jejich důvtip a užitečnost
má své nepříliš široké hranice. Chtěli by zapomenout,
že svět není řízen politickými rozhodnutími.
Webster (21) není nikdy dostatečně vzdálen názorům
vlády, a proto o ní nemůže s autoritou mluvit. Jeho
slova znějí moudře pro ty zákonodárce, kteří o žádné
zásadní reformě současné vlády nepřemýšlejí.
Ale pro myslitele a ty, kteří vytvářejí zákony věčné,
je to, jako by se na problém ani nepodíval. Znám
mnoho lidí, jejichž klidné a moudré spekulace o našem
problému by velice rychle odhalily omezený
rozsah jeho mysli. A přece, v porovnání s ubohými
projevy většiny reformátorů, a ještě ubožejší moudrostí
a výřečností politiků obecně, patří jeho slova
mezi to nemnoho rozumného a cenného, čehož se
nám dostává, a díky Bohu za něj. Poměrně vzato, je
vždy silný ve svých názorech, originální, a především
praktický. I když jeho předností není moudrost,
ale obezřetnost. Pravdou dle právníka není Pravda,
ale důslednost nebo zásadové účelné opatření.
Pravda je vždy v souladu sama se sebou, a její úlohou
není především vyjevit spravedlnost, protože ta nemusí
odporovat zločinu. Webster si plně zaslouží být
označen za Ochránce Ústavy. Jeho výpady a údery
jsou skutečně všechny jenom obranné. Není vůdcem,
ale následovníkem. Jeho vůdci jsou muži roku
‘87.(22) „Nikdy jsem se nepokusil,“ říká, „a nikdy se
nepokusím pozměnit dohodu, tak jak byla podepsána,
podle které vstupují jednotlivé státy do Unie.“(23) Když přijde řeč na to, že Ústava dovoluje otroctví,
jeho odpověď je: „Protože to je součást původní
dohody, nechme to být.“ Aniž bych zpochybňoval
pronikavost jeho pohledu a jeho výjimečné schopnosti,
Webster nedokáže osvobodit fakt od nánosu
politických souvislostí a vidět ho jako skutečnost,
se kterou může intelekt volně nakládat. Jak dnes
například může v Americe někdo na otázku otroctví
dát odpověď, jakou jsme slyšeli od něho, když navíc
mluvil jako soukromá osoba: „Způsob, kterým vlády
států praktikujících otroctví s tímto problémem
naloží, musí být ponechán jejich úvaze, odpovědnosti
jejich občanů, obecným pravidlům spravedlnosti
a Bohu. Názory, pocházející odjinud a mající
původ v pocitu lidskosti, nebo kdekoli jinde, s tím
nemají nic společného. Nikdy jsem je nepodporoval
a nikdy nebudu.“ Ti, kteří neznají čistšího zdroje pravdy, kteří neobjevili horní tok jejího proudu, se
drží Bible a Ústavy a s úctou a pokorou pijí z tohoto
jezírka poznání; ti však, kdo uzřeli pramínek, kterým
je toto jezírko napájeno, pokračují ve své pouti
k jeho pramenům. Amerika nemá svého skutečného
génia zákonodárství. I v dějinách světa jsou tito
mužové vzácností. Máme po tisících své mluvčí,
politiky, muže výřečné. Ale zatím se nenašel nikdo,
kdo by byl schopen dosáhnout dohody o těch
nejvíce diskutovaných problémech. Výřečnost nám
imponuje zcela samoúčelně, ne snad proto, že by
byla schopna sdělit pravdu nebo inspirovat hrdinské
činy. Naši zákonodárci pořád ještě nepochopili
relativní hodnoty, kterými jsou pro národ volný trh
a svoboda, jednota a poctivost. Postrádají talent
a zkušenost v základních otázkách daní a financí,
obchodu, výroby a zemědělství. Kdyby tato země
zcela podléhala rozhodnutím mluvků v Kongresu
a nevyužívala zkušeností a vlivu svého lidu, dlouho
by si svou pozici mezi světovými národy neudržela.
Osmnáct set let, i když možná nemám právo to hodnotit,
je na světě Nový Zákon, a přece se ještě nenašel
zákonodárce, kterého by jeho moudrost a talent
nadaly schopností nechat se osvítit světlem, které
tento zákon vrhá na celé umění zákonodárství.
Autorita vlády, dokonce i vlády, které jsem
ochoten se podřídit – protože bych s radostí přijal
za svou vládu, která zná a dokáže víc než já, a v
mnoha ohledech i vládu, která se tomu alespoň
přibližuje – je stále nevyjasněna: bráno z hlediska
přísné spravedlnosti, musí podléhat souhlasu těch,
kterým vládne. Nemůže mít žádné jiné právo na
mou osobu a majetek než to, kterého se já dobrovolně
zřeknu.
Pokrok od absolutní k omezené monarchii,
od konstituční monarchie k demokracii, je
pokrokem směrem ke skutečnému respektu k jednotlivci.
Je demokracie, tak jak ji známe, posledním
možným zdokonalením vlády? Není snad možné
postoupit ještě o krůček dál směrem k uznání
a uznávání práv člověka? Svobodný a osvícený stát
může existovat jen tam, kde jedinec je uznáván jako
vyšší a nezávislá síla, ze které pak pochází síla a autorita
státu, a dle toho je s jedincem také nakládáno.
Obírám se představou státu, který dokáže být
spravedlivý ke všem lidem, chovat k nim úctu jako
k sousedům, a dokonce nepovažovat za protiřečení
své moci, když se někdo rozhodne žít mimo něj,
nemaje s ním nic společného, plníce však své povinnosti
souseda a bližního. Stát, který by přinesl
takovéto ovoce, by připravil cestu pro ještě dokonalejší
a lepší uspořádání, o kterém jsem už také
mnoho přemýšlel, ale ještě jej nikde neviděl.
Poznámky
1) Ve svém prvním vydání v listě
Aesthetic Papers v roce 1849
vyšel esej pod názvem Odpor vůči
vládě (Resistance to Civil Government).
Ještě před jeho vydáním,
v lednu a pak opět v únoru 1848,
přednesl Thoreau před budovou
lycea v Concordu některé části
eseje jako přednášku pod názvem
Práva a povinnosti občana ve vztahu
k vládě (The Rights and Duties
of the Individual in Relation
to Government). Po smrti autora
byl esej v roce 1866 přetištěn ve
sbírce Američan v Kanadě pod názvem
Občanská neposlušnost (Civil
Disobedience), pod kterým se
mnohem později proslavil. Tento
titul, i když velice často užíván,
pravděpodobně nepochází z pera
autora a mnozí odborníci se opět
vracejí k titulu prvního vydání,
který, jak Thoreau naznačuje, byl
narážkou na Povinnost podřídit
se vládě (Duty of Submission to
Civil Government), název jedné
z kapitol v díle Williama Paleyho
Zásady morální a politické filozofie
(Principles of Moral and Political
Philosophy), které vyšlo v roce
1785. I když byla svého času ignorována,
ve dvacátém století se
Občanská neposlušnost stala prací
zásadního významu. Ovlivnila
myšlenky Mahátmy Gándího a jeho
úsilí o dosažení indické nezávislosti
a byla také inspirací americkému
hnutí za občanská práva
pod vedením Martina Luthera
Kinga.
2) Motto se poprvé objevilo
v tiráži časopisu Democratic Review,
který vycházel v New Yorku
a který v roce 1843 publikoval
dvě autorovy rané práce.
3) Mexická válka byla často kritizována
jako „válka výkonné
moci“, protože prezident James
Knox Polk (volební období 1845-
1849) zahájil bojové akce, aniž by
došlo k oficiálnímu vyhlášení války
Kongresem. Mexická válka začala
13. května 1846 a jejím bezprostředním
důvodem byl spor
o hranice Texasu. Válka skončila
v roce 1848 „vyrovnáním“, ve
kterém připadla Spojeným Státům
polovina tehdejšího území
Mexika včetně území dnešní Kalifornie,
Nového Mexika, Arizony,
Nevady, Utahu, Colorada a Wyomingu.
Mexiko dostalo odškodné
ve výši 15 miliónů dolarů.
4) Slavné soudní rozhodnutí sira
Edwarda Cooka z roku 1612.
5) Válečný přístav vojenského
námořnictva.
6) Úryvek z písně Charlesa Wolfa
Pohřeb sira Johna Moora v Corunně
(1817), kterou Thoreau
s oblibou zpíval.
7) Shakespeare: Král John. (Pozn.
redakcie časopisu Listy Bdelosť:
v niektorých prekladoch namiesto
„abych vlastnil majetek“ možno
nájsť „abych byl majetkem“).
8) Válka za nezávislost, ve které
obyvatelé britských kolonií na Severoamerickém
kontinentě pod
vedením generála Washingtona
porazili britská královská vojska
a vyhlásili nezávislost Spojených
států.
9) Přesný titul kapitoly je Vysvětlení
povinnosti podřídit se vládě.
Paley (1743-1805) byl anglický
teolog a moralista a jeho dílo
Základy morální a politické filozofie
bylo na Harvardu jednou ze základních
učebnic v čase, kdy tam
Thoreau studoval.
10) Problém situační etiky citován
Cicerem v jeho práci De
Officiis, kterou Thoreau studoval.
11) Thoreau poukazuje na ekonomické
spojenectví pěstitelů bavlny
z Jihu a výrobců a přepravců
ze Severu.
12) Massachusetts.
13) Suma, kterou Thoreau odmítl
zaplatit jako daň z hlavy.
14) John Knox (1505-1572),
skotský církevní reformátor, známý
výrokem: „Člověk, který má
za sebou Boha, je vždy ve většině.“
15) Sam Staples, autorův soused
a častý průvodce na zeměměřičských
výpravách.
16) Samuel Hoar (1778-1856),
jeden ze zástupců státu Massachusetts
a právník v Concordu,
byl v roce 1844 vypovězen z Jižní
Karolíny zásahem tamějších
zákonodárců. Hoar měl za úlohu
prozkoumat zákony, které zakazovaly
černochům pracujícím na
lodích z Massachusetts vstup do
přístavů Jižní Karolíny pod pohrůžkou
uvěznění a předání do
otroctví.
17) Ev. sv. Matouše 22.21.
18) Od roku 1840. Vězení zmíněné
v další větě je Middlesex
County Jail v Concordu, rozsáhlá
tříposchoďová budova. Thoreau
byl uvězněn 23. nebo 24. července
1846.
19) Podle legendy zaplatil daň
Ralph Waldo Emerson, to však
není příliš pravděpodobné. Vzpomínky
autorových příbuzných
připisují tento čin tetičce Marii.
20) Ironický odkaz na titul Má
vězení (1832) – knihu vzpomínek
italského básníka Silvia Pellica,
ve které popisuje roky nucených
prací, které prožil v rakouských
žalářích.
21) Daniel Webster (1782-1852),
prominentní politik druhé čtvrtiny
19. století.
22) Autoři Ústavy, kteří se sešli
ve Filadelfii v roce 1787.
23 Výňatek z Websterova projevu
Přijetí Texasu, 22. prosince
1845.