Milton Friedman - Tržní mechanismy a centrální ekonomické plánování /1983/

Postavili jsme proti sobě dva přístupy k organizování ekonomické aktivity.

Všeobecně jsou označovány termínem „direktivní hospodářství" a „tržní hospodářství".

Ideální typ direktivního hospodářství je ten, ve kterém jednotlivci nejednají jako nezávislé osoby, nýbrž jako agenti někoho jiného. Vyplňují příkaz, dělají to, co jim bylo řečeno.

Ideální typ tržního hospodářství je ten, ve kterém jednotlivci jednají jako nezávislé osoby a sledují své vlastní zájmy. Pracuje-li zde nějaký jednotlivec ve službách druhého člověka, činí tak dobrovolně a na základě vzájemné dohody.

V praxi však žádné direktivní hospodářství existovat nemůže.

Takové hospodářství by se skládalo z robotů, které nemají žádné vlastní chtění, žádné vlastní zájmy. Vyjadřují to verše Alfreda Tennysona „po smyslu se neptají, jen do úpadu dělají".

Dokonce i v extrémním případě direktivního hospodářství ve vojenském oddíle v boji - mám podezření, že i v takových případech, za které se uděluje vyznamenání za chrabrost - nejedná žádná lidská bytost jako robot. To, jak odhodlaně plní příkazy, stupeň jeho angažovanosti a odvahy - to jsou ohledy, ve kterých jedná jako nezávislá osoba sledující své vlastní zájmy.

Čisté tržní hospodářství je alespoň představitelné. Ekonomové si berou za příklad tržního hospodářství nejraději Robinsona Crusoe, i když tržní hospodářství je zde poněkud modifikováno přítomností Pátkovou. Robinson Crusoe bez Pátka by tvořil tržní hospodářství, ve kterém by jednal jako nezávislá osoba sledující své vlastní zájmy.

Společnost však nemůže mít ani čistě direktivní, ani čistě tržní hospodářství, ať už jako ideál nebo v praxi. Dokonce i v nejextrémnější verzi anarcho-libertariánskeho ideálu tržního hospodářství existují rodiny; a uvnitř rodiny se uplatňují elementy direktivity. Chování dětí je často reakcí na příkazy, není v souladu s jejich vlastní vůlí jako nezávislých osob, což je ostatně fakt, který platí i o jiných členech rodiny. Podobně, jak jsem se už zmínil, je nejzřetelnějším a nejextrémnějším případem direktivního hospodářství armáda, ve které rozkazuje generál, dejme tomu, plukovníkovi, plukovník majorovi, major kapitánovi, kapitán poručíkovi atd. až dolů k chudákovi vojákovi.

Na každém stupni mají jednotlivci, kteří reagují na příslušné rozkazy, svá vlastní chtění a zájmy, a zčásti reagují i podle nich. Na každém stupni tohoto procesu jim zůstává určitá volnost v jednání: znají bezprostřední místní okolnosti, o kterých není možné předpokládat, že by je generálové nahoře mohli znát. Takže současné společnosti jsou vždycky smíšené. Jen ve velmi malých skupinách, jako jsou rodiny, může být příkaz hlavní, i když ne výlučnou metodou organizování ekonomické činnosti.

Vezměme si nejextrémnější direktivní hospodářství, která v současné době existují Sovětský svaz a Čínu. Mám podezření, že v Sovětském svazu, a dokonce i v Číně, kdyby se nám to podařilo nějak kvantifikovat, byste objevili, že většina zdrojů je organizována spíše na tržních principech, na principech dobrovolné kooperace lidí sledujících své vlastní zájmy, než pomocí propracované struktury přímých direktiv. Zřetelným příkladem toho jsou soukromé záhumenky v Rusku, které prý zabírají tři procenta orné půdy, a podílejí se na čtvrtině až třetině celkové zemědělské produkce země. Pojďme však dále.

Na sovětském trhu práce jsou lidé najímáni a propouštěni. Jednotlivci mají určitou volnost výběru práce, přijmout nebo odmítnout zaměstnání. Tato svoboda není v žádném případě absolutní; jsou lidé, kteří tento výběr nemají. Nicméně většina pracujících, většina dělníků je najímána a propouštěna, z čehož vyplývá, že většina práce je nakonec alokována prostřednictvím tržních ujednání.

V čistě direktivním hospodářství by byly zboží a služby alokovány jednotlivcům přímo. Každá osoba by dostávala od centrální autority koš zboží, neměla by žádnou volbu co do obsahu koše. Když se podíváme na způsob, jakým jsou zboží a služby rozdělovány v Sovětském svazu, zjistíme, že se prodávají v obchodech. Jistě, lidé musejí často stát dlouhé fronty, ale metodou distribuce je v podstatě nějaký tržní mechanismus stanovování cen zboží, které lidé musejí kupovat. V některých případech potřebují lidé více než jeden druh peněz: vedle papírových ještě přídělové lístky. Nicméně metoda je to široce vzato tržní. A opět, v takové zemi se všude rojí černé trhy. Když potřebuje sovětský občan zavést elektřinu, pokusí se asi spíše domluvit s melouchářem než volat státní středisko služeb pověřené zaváděním elektřiny, protože bude mít malou důvěru, že ze státního střediska přijde někdo v rozumném termínu.

Typická otázka, která se v souvislosti s centrálním ekonomickým plánováním klade, je. nakolik mohou být do direktivního hospodářství zaváděny tržní prvky. Myslím, že takto je otázka postavena na hlavu. Reálná otázka je, jak daleko je možno zajít při zavádění direktivních prvků do tržního hospodářství. Myslím, že je doslova nemožné provozovat rozměrnou ekonomiku na přísně direktivním základě. To, co umožňuje takovým zemím, jako je Čína nebo Sovětský svaz, v zásadě vůbec fungovat, jsou tržní prvky, které jsou bud vědomě zavedené, nebojím prostě nelze bránit.

Mluvím-li o tržních prvcích zavedených do direktivních ekonomik v Číně nebo Sovětském svazu, nemluvím o svobodných trzích; jde o vysoce deformované trhy. To je také důvod, proč mají tyto země tak nízkou životní úroveň, proč jsou tak neefektivní.

Všichni známe klíčové věty, které o tomto předmětu vyslovil Adam Smith, když zdůrazňoval možnost trhů působit ke koordinaci ekonomické činnosti. Řekl, že je-li směna dobrovolná - když se dva lidé angažují v jakékoliv směně na dobrovolném základě -, směna proběhne, jen když z ní mají obě strany prospěch. Ekonomická činnost není „hra s nulovým součtem“, abychom použili termínu, který nedávno zvolil ekonom Lester Thurow za titul své knihy. Je to činnost, ze které může mít prospěch každý. Toto, jak jsem již řekl, byl klíčový postřeh Adama Smithe a na tomto postřehu spočívá to, co nazývá působení neviditelné ruky: osoba, která se snaží jednat jen ve vlastním zájmu, je „vedena neviditelnou rukou k cíli, který nebyl součástí jejích úmyslů“. Tuto větu všichni známe.

Chceme-li porozumět problémům vznikajícím při pokusech zavést efektivní tržní prvky do direktivních ekonomik, je důležité zkoumat mnohem podrobněji funkce, které vykonávají ceny při působení neviditelné ruky, a koordinaci ekonomické činnosti.

Funkce cen

V principu vykonávají ceny v každé společnosti tři funkce. Za prvé předávají informaci. Dozvíme se velice rychle, že je třeba šetřit energií, protože je tato informace předávána ve formě vyšších cen nafty. Klíčový význam léto funkce byl víceméně zanedbáván až do doby, kdy rakouský ekonom Friedrich von Hayek publikoval svůj velký článek Využítí znalostí vespolečnosti (The Use of Knowledge in Society) v American Economic Review v roce 1945. Tato funkce cen je podstatná, protože umožňuje koordinaci ekonomické činnosti.

Ceny předávají informaci o zálibách, o disponibilitě zdrojů, o výrobních možnostech. Přenášejí velmi široké spektrum informací. Přenášejí informaci o dnešní disponibilitě statků vzhledem k zítřejší prostřednictvím termínových trhů atd. Druhá funkce, kterou ceny vykonávají, je, že podněcují lidi, aby volili nejméně nákladné metody výroby a aby užívali zdroje k účelům, které jsou nejvíce hodnoceny. Tuto funkci vykonávají proto, že mají ještě třetí, která spočívá v určování toho, kdo co dostane a kolik - rozdělování důchodu.

Důvod, proč je důležité zdůrazňovat tyto tři funkce a ukazovat jejich vzájemné vztahy, je podle mého názoru v tom, že v podstatě všechny problémy centrálního ekonomického plánování vyvěrají z pokusu tyto funkce navzájem oddělovat. Jak můžeme snadno vidět, ceny mohou být pro lidi podnětem jenom proto, že se používají k rozdělování důchodů.

Jestliže to, co někdo dostává za svou činnost, nezávisí nijak na tom, co dělá, jestliže ceny nevykonávají třetí funkci rozdělování důchodu, pak není žádný důvod, aby se tento člověk znepokojoval informací, kterou ceny přenášejí, nic ho nepodněcuje, aby jednal v souladu s touto informací.

Jestliže jeho důchod závisí na tom, co dělá, na rozdílu mezi cenou, kterou dostává za prodej svých služeb, a cenou, kterou musí zaplatit za nakupované položky jestliže závisí na rozdílu mezi příjmy a náklady z podnikatelského hlediska nebo mzdou a náklady z hlediska dělníka - pak získává velmi silný podnět, aby se pokoušel prodat své služby na nejlepším trhu za nejvyšší cenu, aby produkoval s nejnižší mi náklady, aby vyráběl to, za co jsou ostatní lidé ochotni nejvíce zaplatit.

Opravdová krása cenového systému - slova „krása" užívám úmyslně - spočívá právě ve způsobu, jak podnět k jednání na základě informace doprovází informaci, která je předávána. V direktivním hospodářství to neplatí. Informace je přenášena z jedné úrovně direktivní ekonomiky do druhé, avšak informace s sebou nenese žádný podnět k tomu, aby se jednalo v souladu s ní. Musejí tu být ještě další dodatečné nástroje, aby lidé podle informace jednali.

Rozdělování důchodu je v každé společnosti největším zdrojem nespokojenosti. Platí to v direktivním hospodářství a platí to i v tržním hospodářství. Každý vždycky ví, že dává více než dostává a že jeho spolupracovník dává méně. Je to přirozený lidský instinkt.

V tržních ekonomikách byla velká část státní hospodářské aktivity, zejména ohromná expanze činnosti státu během posledních padesáti let, zaměřena na pokus oddělit rozdělování důchodu od tržní determinace, na pokus učinit částku, kterou lidé dostávají, nezávislou na cenách, za které prodávají své služby.

I kdybychom si přáli, aby tomu bylo jinak, není prostě možné používat ceny k přenosu informace a k podněcování jednání podle této informace, aniž by se ceny zároveň používaly na ovlivnění rozdělování důchodu, když už ne na jeho úplné určení. Jestliže bude důchod člověka stejný, pracuje-li tvrdě nebo ne, tak proč by měl pracovat tvrdě? Proč by měl vyvíjet úsilí a hledat kupujícího, který by nejvíce ocenil to, co prodává, když by z toho neměl žádný prospěch, atd., atd. Není třeba to dále rozvíjet.

Jestliže se cenám brání, aby ovlivňovaly rozdělování důchodů, i když ho neurčují zcela, není možné je použít k jiným účelům. Jedinou alternativou je pak direktiva. Nějaká autorita pak musí rozhodnout, kdo a co musí vyrobit a za kolik. Tato autorita musí rozhodnout, kdo bude čistit ulice a kdo řídit továrnu, kdo bude policistou a kdo lékařem. Představa, že touha sloužit společnosti může nahradit podněty, které poskytuje cenový systém, je svůdná. Výsledkem jsou však opakované pokusy vůdců jak v zemích primárně tržních, tak kolektivistických - vyzývat lidi, aby tvrději pracovali, nebo aby šetřili, nebo aby nezvyšovali ceny a mzdy, nebo aby vykonávali další činnosti, o kterých se předpokládá, že jsou žádoucí, to vše ve jménu vlastenectví nebo národního zájmu.

Takovéto výzvy jsou jen souvislou řadou neúspěšných pokusů o řešení problémů, které je vyvolaly. Důvod není v tom, že by lidé neslyšeli na výzvy k vlastenectví, k sledování národních zájmů nebo na výzvy ke společenské soudržnosti. Jsou to velmi silné city, které vedou lidi k mimořádným činům. Jen se podívejte, jak lidé reagují na výzvy k vlastenectví za války a do jaké míry jsou ochotni obětovat své životy cílům, které mají jen velmi málo nebo vůbec nic co dělat s jejich bezprostředním sobeckým zájmem.

Důvod, proč se výzvy nesetkávají s úspěchem, tkví mnohem hlouběji. Je to proto, že výzvy mohou být jen zřídkakdy doprovázeny informací, která je významná pro odpověď a dosažení žádoucích cílů. Mohou mít úspěch, jsou-li lidé vyzváni například ke vstupu do armády. Většinou však nemohou mít úspěch, směřuje-li výzva k chování, které by mělo zlepšit společenskou nebo ekonomickou koordinaci.

Jak má jednotlivec posoudit, co je společensky žádoucí nebo co by měl dělat, aby společnosti prospěl? Jeho vidění je nutné omezené; nemůže posoudit vzdálenější účinky svého jednání. Způsobí nejspíše stejně škody jako užitku, když jedná v nevědomosti jen na základě podnětu pomoci „národním zájmům“ nebo ve snaze prokázat „službu společnosti“. Velkou předností podnětu přenášeného cenovým systémem není, že by byl vždy naléhavější než jiné typy podnětů nebo že by byl „vznešenější“, nýbrž jednoduše to, že na něj můžeme náležitě a efektivně reagovat.

Když se centrálně plánované ekonomiky pokoušely používat trhu, hlavní překážkou úspěchu byla snaha oddělit funkci cen v rozdělování důchodu od funkce cen v předávání informace a poskytování podnětu. Pokus o toto oddělení a současné zachováni předností svobodného trhu dal vzniknout rozsáhlé literatuře o různých nástrojích.

Langeho a Lernerova „hra na kapitalismus“

Jak ekonomové dobře vědí, nejslavnější pojednání na toto téma v moderní době, přinejmenším na Západě, pochází od Oskara Langeho, polského ekonoma, a to nejprve ve dvou článcích a pak v mírně přepracované formě v knize, obsahující kromě toho i ranější esej Freda M. Taylora, a od Abba P. Lernera v řadě článků a později souhrnně v knize.

Lange a Lerner se pokoušeli vysvětlit, jak by mohla být socialistická společnost organizována pomocí trhu. Velmi podobný přístup předložil přibližně v téže době anglický ekonom James Meade ve své knize Plánováni a cenový mechanismus (Planning and the Price Mechanism).

Lange-Lernerovo řešení v zásadě vyžaduje, aby státní podniky hrály hru na kapitalismus svobodného trhu. Cílem je formulovat konečné výsledky fungování svobodného konkurenčního trhu a přeložit tyto výsledky do instrukcí manažerům státních podniků, aby stanovili cenu každého jejich výrobku na úrovni mezních nákladů, nebo alternativně, pokud řídící autority samy stanovují cenu, aby přizpůsobili objem výroby tak, aby se mezní náklady rovnaly cenám. Při kalkulaci mezních nákladů by manažeři podniků měli používat nejbližší aproximaci mezd, úrokových měr, nákladů na suroviny atd., které by vznikly na svobodném trhu.

Měla to však být jen „hra“ na kapitalismus, protože v jejich schématu důchody jednotlivců neměly být nutně takové, jaké by vyplývaly ze skutečného svobodného trhu. Manažeři státních podniků mají dostávat mzdu, nikoli „zisky" z podniku, ačkoliv by snad mohli dostávat i odměny vázané na zisk. Mohly by existovat motivační odměny. Manažeři nemají být vlastníky podniku, podniky by vlastnil stát. Investují-li manažeři kapitál, nemají investovat vlastní fondy nebo fondy nějaké identifikovatelné osoby, pro kterou by pracovali jako agenti. Rizika, která podstupují, nemají být jejich vlastní rizika, nebo rizika nějakých identifikovatelných nadřízených, nýbrž rizika státu. Podobně důchody dělníků se nemají nutně rovnat těm mzdám, se kterými podnikatelé kalkulují při rozhodování o rozsahu výroby.

To je malý vzorek důmyslné analýzy z I.angc-Lcrncrovy knihy. Je to obdivuhodná kniha, ze které je možné se velmi poučit o fungování svobodného trhu; dokonce si myslím, že mnohem více než o jejím skutečném cíli, tj. jak provozovat socialistický stát. Není nutné zabíhat do příliš velkých detailů jejich analýzy, protože to, co se mi jeví jako základní trhlina této analýzy, má co dělat s důmyslnými částmi jejich diskuse jen velmi málo. Chci zdůraznit, že jejich přístup je velmi záslužný. Nutí plánovače ve společnosti, aby se pokusili odhadnout, jaké výsledky by přinesl svobodný trh, a tudíž vést skutečně relevantní úvahy, jak dosahovat efektivní výroby. Specifikuje principy, kterými by se plánovači ve společnosti měli řídit v procesu přizpůsobování cen zkušenosti cestou pokusů a omylů; to je přizpůsobovat množství požadované poptávkou disponibilní nabídce v krátkém období a disponibilní nabídku množství požadovanému poptávkou za cenu rovnou mezním nákladům v dlouhém období.

V mnoha zemích byl ve větším nebo menším měřítku Lange-Lernerův systém zkoušen - v Langeho rodné zemi, Polsku, kde úspěch tohoto dobrodružství není tak zřejmý, v Československu, Maďarsku a v Rumunsku. Ačkoli výsledky byly často lepší než výsledky dosahované dříve, všechny bez rozdílu zklamaly naděje iniciátorů reformy.

V roce 1968 formuloval G.Warren Nutter klíčové obtíže tohoto systému v důležitém článku nazvaném Trhy bez vlastnictví: velká iluze (Markets Without Property: A Grand Illusion). Citujeme: „Když se dnes znovu vrátíme k Langeho modelu socialismu, vidíme, jak prázdný je jeho teoretický aparát. Trhy bez dělitelných a přenosných vlastnických práv jsou pouhou iluzí. Nemůže existovat konkurenční chování, ať už skutečné nebo simulované, bez rozptýlené moci a bez odpovědnosti. A konkurenční chování nepovede k rozptýlené moci bez odpovědnosti. Má-li být veškeré vlastnictví doslova kolektivizováno a veškerá cenová tvorba doslova centralizována, nezůstává žádný prostor pro mechanismus, který by mohl v jakémkoli významném ohledu napodobovat fungování konkurenčního soukromého podniku."

Základní problém tohoto přístupu je skryt v tom, jak zaznamenávat výkon. Máme-li vyjádřit základní rys systému svobodného trhu jinak, pak je to systém, kde každý jednotlivec zaznamenává svůj vlastní výkon sám a má zájem zaznamenávat ho správně, což je myšlenka, kterou pronikavě rozvinul Thomas Sowell ve své poslední knize Znalosti a rozhodováni (Knowledge and Decisions).

Člověk, který používá svou vlastní práci, aby vyrobil statky pro vlastní potřebu, je silně motivován, aby pracoval tvrdě a efektivně jako pracují lidé, kteří obdělávají soukromé pozemky v SSSR a Číně. Člověk, který riskuje své vlastnictví, má podnět k tomu, aby ho využíval co nejlépe. Používá-li svého vlastnictví k tomu, aby najal jiné lidi k výrobě nebo k poskytování služeb, má silný podnět k tomu, aby zaznamenával jejich práci; a protože se to ví a ví se též, že je možné získat odměnu, nebo být propuštěn, získávají dělníci silný podnět, aby pracovali efektivně. Spotřebitel, který vydává své vlastní peníze, má silný podnět k tomu, aby je vydával opatrně. A tak dále.

A naopak, jaký mají podnět manažeři státních podniku v systému, ve kterém se jim říká, aby se chovali, jako kdyby byli podnikateli zaměřenými na zisk, k tomu, aby zaznamenávali svůj výkon? Státní úředníci se budou snažit ho zaznamenávat, ale jaký podnět tito úředníci mají, aby jej zaznamenávali správně? A jak mohou získat informaci, na jejímž základě by mohli ohodnotit výkon manažerů?

Tento problém je nejlépe možné vyřešit ne tak, že se bude sledovat každodenní rutina, opakované podnikové operace, nýbrž že se bude sledoval to, co je v mnoha ohledech nejdůležitější a jedinečnou činností z hlediska růstu, rozvoje a změny, totiž inovace - rozhodování o nových výrobcích, o nových kapitálových investicích atd. Vezměme si specifický příklad. Někdo pojme myšlenku, která má podle jeho nejlepšího úsudku naději na úspěch v poměru jedna ku deseti. Když přesto uspěje, bude finanční výnos ve formě hodnoty mimořádného produktu nebo ve formě úspor výrobních nákladů dejme tomu stonásobkem nákladů na realizaci myšlenky. Je nesporně žádoucí, aby tato činnost byla podniknuta. Je to dobrá sázka. Je-li takových dobrých sázek hodně, konečný výsledek je vysoce příznivý; výhry více než vynahradí prohry. V tržním systému dostává jednotlivec, který se rozhodl podniknout takovou akci, všechny nebo velkou část dodatečných výnosů, má tedy motiv k podnikání. Ví, že je pravděpodobné, že v devíti případech z deseti přijde o své peníze; avšak zisk, který dostane v jednom případě z deseti, když se jeho myšlenka prosadí, je dost velký, aby ospravedlnil přijetí rizika.

Vezměme stejnou situaci ve státním podniku. Jak může manažer podniku přesvědčit lidi, jimž slouží, že naděje na výhru a potenciální výnos jsou takově, jak on to vidí? Může mít ve svůj úsudek velkou důvěru; přesto může mít velké problémy přesvědčit své nadřízené. A navíc, struktura odměn bude velmi rozdílná. Bude-li akce úspěšná, dostane bezpochyby nějakou mimořádnou odměnu; může dostat vyznamenání a pocty, stát se národním hrdinou. Když se však akce nezdaří, což je v devíti případech z deseti, bude skoro určitě pokárán, asi přijde o místo a možná že i o život a svobodu. Odměna v případě úspěchu nevyrovnává ztrátu v případě neúspěchu. Jeho přirozenou tendencí bude vyhýbal se takovým riskantním podnikům, hrát na jistotu, podnikat investice, ve kterých je výnos téměř jistý. Kdo může něco takovému manažerovi vytknout? Vezmeme-li v úvahu okolnosti, ve kterých takový manažer funguje, pak je to zcela rozumné lidské chování. Pro společnost jako celek je však takové chování cestou ke stagnaci a strnulosti, která je skutečné výsledkem kolektivistických společností.

Neexistuje skutečné uspokojivá náhražka plnokrevného používáni svobodného trhu. Z toho však nevyplývá, že není žádoucí se od zcela svobodného trhu odchýlit. Tak předně efektivnost ve výrobě není jediný cíl, který lidé mají. Všichni jsme ochotni obětovat část efektivnosti jiným cílům. Za druhé je trh prostě neschopen některé věci poskytnout. Trh nemůže zabezpečit národní obranu. Pro tento účel je podstatné trh opustit, což pak způsobí další zásahy do trhu prostřednictvím dopadů metod používaných k naplnění fondů na financování národní obrany. Za třetí, jak všichni víme, pracuje trh vadně v těch případech, ve kterých se významná část efektů určité transakce - ať už jsou to výnosy nebo náklady - dotýká jiných stran než té, která je přímo v transakci angažovaná, stran, které lze obtížně identifikovat. Tento třetí faktor, který byl nazván „efekty sousedství“ nebo „vnější efekty“, dělá zvlášť velké potíže, protože pokusy vlády zvládnout tyto vnější efekty se typicky zvrátily více ve škody než užitek. V principu nemůžeme nicméně popřít, ze je to případ takového druhu zásahů.

Zcela čisté systémy neexistují; každý systém je tak trochu smíšený, takže na jedné straně obsahuje direktivní prvky a na druhé se převážně spoléhá na dobrovolnou spolupráci. Problémem je otázka proporce: udržet direktivní prvky na minimu, a pak jsou-li zavedeny: jak při dosahování jiných cílů, než je výrobní efektivnost, co nejméně zasahovat do fungování trhu.

Myslím, že nejdůležitějším závěrem této analýzy je, že i údajné direktivní ekonomiky shledají jako žádoucí používat svobodného trhu v tak široké oblasti, jak to jen bude politicky a ekonomicky možné. Jmenovitě i v tak kolektivistických zemích, jako jc Čína, Rusko a Jugoslávie, tato oblast zřejmě zahrne jak značnou část zemědělství a maloobchodu, tak i malé podniky zpracovatelského sektoru, těžby, dopravy a spojů. Všechny jmenované tři země již tuto politiku jisté míře provádějí, avšak v menším rozsahu, než by bylo proveditelné i při zachování centrální politické kontroly. Samozřejmě každý krok tímto směrem dává vzniknout určitým zdrojům moci nezávislé na centrální politické autoritě, což je bezpochyby důvod, proč se kolektivistické země tak zdráhavé vydávají tímto směrem.

Za druhé, pokud je cílem spíše ovlivňovat rozdělováni důchodu než dosahovat určitých cílů výroby, poučení z historie zní, že je lepší provádět to pomocí všeobecných daní a dotací než zasahováním do cenového systému. Toto poučení platí jak pro převážně tržní ekonomiky, jako jsou USA, tak pro direktivní ekonomiky.

Při používání daní a dotací je žádoucí udržet mezní sazby na co nejnižší úrovni. Západní země, mezi jinými i USA, se rozhodly používat vysoce progresivní sazby; avšak přesto, že sazby jsou na papíře vysoce progresivní, nejsou v praxi účinné. Milióny daňových poplatníků, z nichž každý se snaží platit co nejmenší daně, našly účinné cesty, jak se vysoce progresivním daním vyhnout.

Totéž platí pro poskytování dotací. Pokud politické autority chtějí nějaké skupině lidí pomoci, měly by jim dát raději peníze, než aby jim zpřístupňovaly určité zboží a služby za uměle nízké ceny. Tyto skupiny získají více a systém bude zasažen méně. Za třetí, pro podniky ve státním vlastnictví ukazuje Lange-Lemerovo pravidlo - i když nemůže být plně účinné, protože zde zůstává problém, jak přesně zaznamenávat výkon - přece jen správný směr hospodářské politiky.

Podniky by měly být odpovědné za své vlastní chování; jejich cíle by měly být formulovány v obecné podobě zisku nebo peněz spíše než v podobě specifických fyzických výsledků. Nechť podniky spolu soutěží o potřebné zdroje a nechť jsou ceny určovány na úrovni, která vyrovnává poptávku a nabídku.

Jak jsem již poznamenal, hlavní vada všech alternativ nejširšího používání svobodného trhu je v oblasti inovací, změny a pokroku, jak jsme se ve Spojených státech v posledních letech poučili na vlastní kůži. Naneštěstí, nebo naštěstí, podle toho, jak se na to kdo dívá, není v této oblasti žádná účinná náhražka za svobodně se rozvíjející soukromý trh.

➸

Preložil Tomáš Ježek